Zkreslené vidění - Neotáčel se zády

Stát se snaží ze mě vychovat rasistu. Ale já odolávám. Přestože se nedobrovolně podílím na podplácení dávkami nebo výstavbě bytů, které vydrží občas i několik dnů vypadat civilizovaně.

 Je to tak. Člověk musí být obezřetný. Zvláště k lidem, které nezná, od nichž neví co čekat nebo s nimiž má špatné zkušenosti. Obecně se tomu říká předsudky. Z lidí, co místo opatrnosti v minulosti bláhově upřednostnili předpoklad, že v bližním máme nejdříve hledat dobro, a doplatili na to a poučili se, vyrábějí strážci všeobecného dobra rasisty. Z některých opravdu, jiní jsou jen tak ocejchováni.

 Do základní školy jsem chodil v 70. letech, začínala normalizace. Politika nám prckům byla ukradená, jen jsme nesměli ve škole říkat některé věci, co se říkaly doma. Třeba že komunisti jsou svině, že strejda Karel chce zdrhnout na západ přes Jugošku a nebo že televize lže jako když Rudé právo tiskne. Prostě obyčejné, ale tajné věci. Rasově jsme se diskriminovali o sto péro vesele. Spolužačce Anetě jsme se smáli, když nazvala nůžky tupkami. A ona s námi. Byla z Bulharska. Ale přeci jen jsme se smáli těm tupkám. Vlastně o tom, že je někdo z nás a kdo Cikán, Rus nebo Slovák jsem se dozvídal až ve vyšších ročnících. Zajímalo mě hlavně, jestli jde o kamaráda nebo idiota.

 V 90. letech, dávno po škole, jsem náhodou potkal Jožku. Cikána, s kterým jsem celkem dobře ve škole vycházel. Nabídl mi televizor. Levně. Ať mu dám 500 Kč a za půl hodinky mi ho přinese. Dal jsem. Od té doby jsem Jožku neviděl. Dodnes mi ho dluží.

 Vím, že jsou i pracovití a poctiví Cikáni. Ale kdybych některé z nich nepoznal coby mistr odborného výcviku, těžko bych věřil. Protože častěji potkávám ty agresivní, hlučné, od pohledu i poslechu hloupé a vulgární. Bydlím v Mostě, třeba je to jinde jinak. Tady je za dne takových plno hlavně před úřadem práce, nebo po setmění u hospod. Cestou na ranní směnu potkávám zbloudilce z diskotéky.

 Stát se snaží seč může ze mne rasistu vychovat. Nutí mne nesouhlasit s pozitivní diskriminací našich původně kočovných bratří, dříve cikánů, nyní Romů. Dělá to totiž bezvýsledně už nejméně sedmdesát let. Ale nutno mi konstatovat spolu se Shakespearem: ,,Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“. Už sám výraz pozitivní diskriminace je nesmysl, podobně jako bývalý černoch, poloviční gravidita nebo poctivý komunista.

 Nevím, jak je to možné, nicméně rasisty se necítíme. Ani já, ani Čulibrk.