Zkreslené vidění – Jsme sami

Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.

Otázka, zda jsme ve vesmíru sami, zda někde daleko je život podobný našemu a zda se s nějakými případnými tvory odněkud z kosmu dokážeme domluvit, není zrovna tím, co by hýbalo současnou společností. Přesto je dobré se ji pokusit zodpovědět pro případ, že by snad neočekávaně nabyla na aktuálnosti.

Myslím, že inteligentní bytosti dělají vše pro to, abychom na ně nepřišli. Už jen z toho důvodu, že tuší lidskou špatnost. Koho neznám, před tím se mám na pozoru. Mám-li přežít. To si říkají a přitom poslouchají naše rádio a koukají se na naši televizi. A tím spíše o sobě nedávají vědět. Ti moudřejší.

Jiní tu už dávno jsou. Před námi se neschovávají, naopak – snaží se mezi nás zapadnout. Jsou to kolonizátoři. Vypadají jako my, mají stejné potřeby, podobně se oblékají, jsou stejně velcí… Zdálo by se, že mají i stejné cíle, zájmy a pohnutky, ale není to tak. Jde jim pravděpodobně o podrobení lidské rasy a degradaci jejích pozůstatků na primitivní nekulturní kmeny. Vědí dobře, že nejlepším nástrojem ovládnutí člověka je zneužití jeho psychiky. Jsou všude. Ve vedení států, nadnárodních korporací, je jich plná televize a internet, organizují naše životy, ve školách a univerzitách vychovávají naše děti. Převzali levičácké poučky a jednoduchými hesly vyvolávají ve slušných lidech pocity viny a nutnost bojovat za lepší svět. On se ale lepším nestává. Jen nastupuje čím dál tím větší chaos, lidé ztrácejí kontinuitu, starý svět se boří a nový žádný není. Co jiného jsou hnutí za lidská práva, ekoterorismus, multikulturní politika nebo politická korektnost než snahy o rozvrácení rodin, zasévání nejistoty do vztahů mezi lidmi, zavrhování vlastní minulosti, bezútěšný výhled do budoucnosti a lhaní na všechny strany?

Přesto je každý sám. Ne ve smyslu pohledu do vesmírných hlubin a dálek, který nás ničí svou tolik blízkou přítomností. Jsme sami na vlastní zásadní rozhodnutí a odpovědnost z nás nikdo druhý není schopen sejmout.

Sami ale neznamená opuštěni.

Zasloužíme si vlastní budoucnost, nebo se necháme sladce opít řečmi netvorů, kteří nám ji v našem jménu chystají?

Jsme skutečně sami?