Zkreslené vidění – Idiot

Polovina lidí jsou pitomci, druhá půlka idioti. Ke komu se přidat? Jsou špatní vždy jen ti druzí? A proč nás tak vidí i oni? Je opravdu nutné vidět věci jen černobíle a jednoznačně?

 Lidé jsou různí a ne vše, co zní jako urážka, musí být také tak míněno. Což ale zpravidla právě idiotovi těžko vysvětlíte. Ono to také jinak zní od psychologa při sdělování výsledků IQ testování a jinak od souseda o patro níž, jemuž právě idiot vytopil byt prasklou hadičkou od pračky. V tom případě se dá hodnocení idiot dobře nahradit jiným vhodným označením neodpovědného spoluobčana, například blbec, kretén, pitomec, debil a spoustou sprostších a výstižnějších přirovnání.

 Žijeme v rozdělené společnosti. Jedni druhým vyčítají, že vidí svět jinak, než oni. Přičítají to jejich hloupé ignoranci, omezené tuposti, informovanosti pouze z omezených zdrojů, bludnému upínání se k falešným ideím, ochotě následovat vůdce a idoly, kteří je jen bezostyšně zneužívají, víře v jejich neomylnost a svatou pravdu. Sami přitom mají stejně másla na hlavě, uvnitř zmatek a chaos a touží po tom samém. Najít cestu, najít smysl, přestat se zmítat, bloudit, porozumět sobě i druhým, být něco platni.

 Zatím se nám to moc nedaří. Jedni i druzí sebou navzájem opovrhují, a kdyby to jen trochu šlo, snad by ani někteří dlouho neváhali a začali by po sobě i střílet. Ano, idioti jsou oni. Jako rozmazlení haranti kňučíme, že oni si vlastně i začali a vyčítavě na ně ukazujeme prstem. Ti dobří jsme přece my, pravdu máme také my a argumenty hovoří pro nás. A čím více idiotů kolem sebe nacházíme, tím více se ujišťujeme o svých názorech, o jejich správnosti a nutnosti je prosazovat. A tím větší je naše přesvědčení, že idiocie je diagnóza, i naše zděšení, že počet idiotů roste. Neroste jen naše netolerance?

 V podstatě chceme to samé, jen ty cesty se rozcházejí. Chceme mít na ulicích bezpečno, být zdraví, vydělávat kolik si zasloužíme, utrácet peníze za co nás napadne, mít nějaké obzory, cíle směřování. K tomu zákony, které platí pro všechny stejně, a moci věřit bližnímu i státu. Máme stejné informace, jen z nich vyvozujeme jiné závěry.

 Nevím, co dělat. Snad bychom mohli začít tím, že se na sebe přestaneme mračit a kousat se do vlastního ocasu.

 Kdy asi dosáhne počet idiotů kritického množství?