Zkreslené vidění - Diagnóza

Každému se někdy přihodilo, že takzvaně nezapadnul. Že měl pocit, že mezi ty lidi nepatří. Byli divní oni, nebo vy? Stává se vám to často? A co s tím děláte?

 Není pro nikoho jednoduché pobývat v blízkosti lidí, s nimiž nemá nic moc společného. Ani pro mne. O čem s nimi mluvit? Na co si postěžovat? Máme my vůbec nějaké společné známé? Líbí se jim ta šílená písnička, kterou právě hrají v rádiu? Proč se nesmějí vtipu, který měl u nás v práci takový úspěch?

 Jako dítě jsem měl různé přezdívky. Sulcík, Tlusťoch, Sádloň, Hruška atd. Vesměs související s mou zálibou pochutnat si na dobrém jídle. Téměř každý tlouštík ve školním kolektivu si něčím musí zjednat respekt, nechce-li zůstat otloukánkem navždy. Ačkoli jsem pacifista odmala, dát občas někomu přes hubu jsem musel. Nebylo-li vyhnutí. Jinak bych se blbců nezbavil. Byl to prospěšný trénink pro pionýrské tábory a později pro střední školu, vojnu a různá zaměstnání. Naučil jsem se, že se nesmím vzdávat s prvním neúspěchem a že domluvit se lze téměř vždy, nejlépe ovšem po dobrém. A neztrácet nervy.

 Vždy, když člověk přijde do společenství lidí, kteří jsou již na sebe zvyklí, musí počítat s tím, že se bude muset přizpůsobit. Pochopitelně, je v menšině. Proč by tomu mělo být naopak? Ne pokaždé je to snadné. A nemusí to být zdaleka jen tím, že jde o shromáždění blbců. Někdy je to i naopak. Což se stalo kdysi i mně, ale nechci se zde až tolik zpovídat.

 Je ale fakt, že hlavně ti, kteří nepobrali právě moc rozumu a jsou si toho byť nepatrně vědomi, jsou citliví na jiné, kteří onen nedostatek nemají. Proto vzniká šikana. Blbci těžko přijímají jakoukoli kritiku, a coby kolektiv už vůbec ne. A stačí se i pouze v duchu pousmát. Oni to již vytuší. Nevím, jak dnes, ale do sametového převratu právě na tomto stála mazácká vojna. Vsadil bych se, že spousta z vás už neví, o čem vlastně mluvím. Doufám. Zeptejte se táty.

 Nechci nikoho z ničeho obviňovat, ale někdy ten pocit, že jsem mezi blbci, mám. V tramvaji, na zastávce autobusu, v čekárně u doktora, v zaměstnání a občas i doma. Ale přiznávám, jde jen o mou podrážděnost. Ostatně snad ji nedávám na sobě poznat. Jistě podobně trpí i naši poslanci a ostatní politici známí z televize, novin a internetu. Ve vlaku je člověk těžko potká.

 Ale ti to mají už coby chorobu z povolání.