Ženy za pultem na venkově a v Praze

Celkem pravidelně jezdím v sobotu dopoledne nakoupit na celý týden do krámu jednoho řetězce v Čelákovicích. Je to takové maličké městečko o pár tisících obyvatel a já to tam mám z naší vesnice nejblíž.  

Ne, že by mě tam prodavačky a pokladní znaly jménem a ptaly se mě: „Jejda, dobrý den, pane Pražák, jakpak jste se nám dneska vyspal?“ Ale vystřídá se tam míň zákazníků než ve velkoměstě, a tak si nás ty dámy nějak podvědomě pamatují. A u většiny z nich je to vidět, přijde mi, že i když je to větší obchod, dokážou v něm vytvořit takové téměř domácí prostředí.

Každý řetězec se jednou za čas uvnitř úplně zpřehází, určitě to znáte. Je to jakési nařízení shora, prý aby lidi museli při hledání zboží projít celý krám a víc toho nakoupili. Když se to v Čelákovicích stalo naposled, zrovna jsem pospíchal a jak jsem byl nervózní, nemohl jsem několik věcí najít. Třeba protlak, chtěl jsem doma uvařit něco jako boloňské špagety. Nebo vatová kolečka, o ta si pro změnu řekla manželka. A tak jsem hledal a bloudil, až jsem se zeptal jedné paní, která zrovna rovnala zboží do regálu. Div mě nevzala za ruku, jak ochotně mě provedla krámem a ukázala, kam se vtěsnaly útlé špagety a za co se odkutálela vatová kolečka. Cestou jsme si moc hezky společně postěžovali na tu reorganizaci, která i jí přinesla zbytečnou práci navíc.

Anebo holčiny za pultem s uzeninami a kočky v pokladnách. Vždycky se se zákazníkem pozdraví, rády zlehka zažertují, některé se usmívají víc, jiné snad trošku míň. Ale nepamatuju si, že by na mě někdy některá vrčela, že si ty salámy kupuju na přeskáčku a ona se kvůli tomu uběhá. Nebo že se nemůžu rozhodnou, jestli chci platit kartou či hotově. Zkrátka a dobře, jakkoli chodím nakupovat dost nerad, v těch Čelákovicích mi to moc nevadí.

Včera dopoledne jsem potřeboval zajet na pražský Prosek, a když už jsem tam byl, řekl jsem si Billa jako Billa, prostě nakoupím tam. Vzal jsem tašky z auta a hurá do obchodu, na který jsem zvyklý. Umístění zboží celkem podobné, ale... Daleko víc lidí než v Čelákovicích, takový ten vnitřní krámový zmatek, který bytostně nesnáším.

Jezdil jsem v tom davu slalom s košíkem a hledal, kde je mechanizovaný Zdeněk Svěrák. Vlastně pardon, kde je ta věc, co se do ní strkají prázdné flašky. Nemohl jsem ji najít, a tak jsem se dovolil zeptat jedné pohledné paní v červeném, tedy v oblečku daného řetězce. Ani nezvedla oči od krabice s mlíkem, kterou se chystala přidat k jejím hranatým kamarádkám do regálu, jen máchla rukou kamsi do neurčita za sebe. A pronesla něco o zelenině, prostě mě odmávla někam k okurkám a bylo vymalováno. Nu, nemohl jsem jí to mít za zlé, možná se ráno pohádala s manželem a konec konců, informaci mi podala dostatečnou.

Po vykličkování z hustého provozu košíků a vystání fronty u pokladny jsem byl rád, že to mám konečně za sebou. A tak jsem dle svého zvyku z Čelákovic s úsměvem pozdravil hezkou, ale podmračenou paní pokladní. Vlastně se na ni nemůžu zlobit, že mi neodpověděla ani na „dobrý den“ a poté ani na „na shledanou.“ Možná měla starosti s nemocnými dětmi, snad byla přetažená tím návalem zákazníků. Nakonec své služby odvedla profesionálně, tak co bych vlastně chtěl.

Snad jsem měl smůlu a na Proseku zvolil k nákupu hodinu, kdy je tam nejvíc lidí. A zrovna náhodou narazil na dvě dámy, kterým se nepovedlo sobotní ráno, a tak v práci odvedly jen přesně to, co se od nich žádá, nic navíc. Ať tak či tak, příští sobotní dopoledne se jako správný venkovský balík s chutí vrátím k čelákovickému nakupování a k tamním příjemným dámám v červených oblečcích.