Ženich

Šestnáctka bylo na pátou hodinu nezvykle prázdná, uvnitř panoval až trochu nudný poklid. Manželský pár středního věku se polohlasně o něčem dohadoval u dveří, maminka s děvčátkem na dvousedačce tiše švitořila se svou ratolestí, mladá dívka se s úsměvem na tváři věnovala svému mobilu. No, spíš bych řekl, že se věnovala svému milému a ten mobil byl jen jejich prostředníkem.

U Vodárny přistoupil poněkud klátivým krokem tak pětadvacetiletý Jarek a slušně pozdravil: „Čauec,“ hodil do plácu pěkně nahlas. Rozvážným pohledem přelétl celou tramvaj a pokračoval: „Víte, já su Brňák, tak bych to neměl hlásit, ale ten váš Prágl je krásný.“ Zavěsil se nad prázdnou sedačku, lehce škytl, poté navázal na svá slova: „Nádherné památky, samí milí lidé a takové betálné šnicle. Ale Špilberk tu nemáte, to teda zase ne.“

Manželský pár u dveří přestal řešit svůj spor, maminka ztichla a nápadně se zahleděla z okna, její dcerka pro změnu vyvalila svá kukadla na řečníka, jen slečna se nenechala rušit od švitoření prstíků na displeji telefonu. O zastávku dál se ve dveřích objevila mladá paní se zcela jednoznačně krásně zakulaceným bříškem. Jarek na ni krátce pohlédl, zamrkal, hodil sicnu na jedno z mnoha prázdných míst, okamžitě zase vstal a rozmáchlým gestem nabídl své místo nově příchozí: „Su slušně vychovaný, přece vás nenechám stát.“ Těhulka neudržela vážnou tvář, se smíchem usedla, avšak pro jistotu o kousek dál.

„Psst,“ položil si Jarek na Flóře prst přes rty a zatvářil se vážně, „je tu revizor.“ To už se k němu zmíněný úředník dopravního podniku blížil s namířeným odznakem. Jarek se snažil vzbudit dojem, postavil se do pozoru a po vojensku srazil patky, skoro se u toho ani nezakymácel. „Tahle jízdenka je propadlá,“ suše mu oznámil kontrolní orgán a nasadil trpělivý výraz. Jarek zamumlal cosi, že to není možné a začal si prohledávat kapsy. Nejprve nabídl revizorovi okousanou půlku rohlíku, pak pouzdro na brýle, ale ten vše odmítal. Teprve ve chvíli, když už to vypadalo, že bude muset z úřední moci zasáhnout, rozvinul mu Jarek před očima maličkou ruličku, a světe div se, tentokrát to byl ten správný lístek. Dopravní úředník ji sice přijal, ale zdálo se, že nad něčím váhá.

Jarek se zřejmě zalekl, že bude pro podnapilost vykázán ze šaliny, a tak pro jistotu vyrukoval s obranou: „Tak jsem se trochu opil, no a co? Vždyť je pátek odpoledne a navíc, já vám to teda prozradím. V úterý se budu ženit. A budu mít kluka, bude se jmenovat Jarek jako já a bude to nejkrásnější svišť pod oskarem.“ Maminka od holčičky na něj vrhla přísný pohled ve zřejmém nesouhlasu s tím, čí dítě je nejkrásnější pod sluncem, ale on si to vyložil po svém: „No dobrá, možná to bude žabka, ale i tak bude nejkrásnější, však jsem si dal záležet.“

Revizor mávl rukou a chystal se k odchodu, ale Jarek ho ještě zdržel: „Zvu vás na gólku, pane úředník.“ Pak se s mírným zhoupnutím v kolenou otočil a s bodrým výrazem dodal do pléna: „Všechny vás zvu, bude prča. Ale teď zdar, jdu se loučit se svobodou.“ Dorazili jsme na Ohradu, Jarek zmizel i s revizorem a do tramvaje se vrátil ospalý klid, který jen na chvilku narušila malá holčička zvídavě nevinnou otázkou: „Mami, dal si tatínek taky tak záležet, abych byla nejkrásnější?“

Tahle příhoda se stala dnes odpoledne a nám nezbývá než doufat, že Jarkovi neukáže Praha svou odvrácenou tvář a on přežije své loučení se svobodou bez úhony. Na jeho úterní svatbě se sice nikdo z cestujících pravděpodobně neukáže, ale já věřím, že mu všichni na dálku budou držet palce a přát spoustu štěstí.

PS: Sice jsem si Jarkovy krásné věty snažil zapamatovat co nejlíp, ale pokud jsem ten hantec nějak popletl, tak se omlouvám.