Už nastavují zrcadlo

„To neděláš dobře, Jaromíre, s těma sirkama.“ Řekl mi včera večer soused, když jsme se zvedli od vínka, abychom si trochu protáhli nohy na terase.

Přiznám se, že jsem mu tak trochu úmyslně nahrál. Zapalovač jsem si, jak je mým dobrým zvykem, už v pátek bůhvíkde zapomněl, a tak jsem byl odkázaný na sirky. Hezky jsem se otočil proti němu, zapálil si a sirku ostentativně vsunul zpátky do krabičky. Soused tedy zareagoval přesně a pomyslný míček vrátil na mou stranu, abych mohl náš krátký rozhovor ukončit větou: „Ale na funkci rostlináře to vliv mít nebude.“

Kdyby nás poslouchal někdo neznalý, dozajista by si pomyslel, že jsme se úplně zbláznili. Ne tak naše dámy, ač zapředeny do hovoru o něčem docela jiném, na pár okamžiků zmlkly a pak se rozchechtaly na celé kolo. Poté jsme se vrátili dovnitř, a ačkoli jsme myšlenkami zůstali u klasických českých komedií, do smíchu nám už moc nebylo.

„Na šípkách!“ „Se zelím!“ „Ne, řekl jsem na šípkách!“ „V žádném případě, jedině se zelím!“ Podobně jako party ze dvou sousedních vesnic se v naší společnosti nesmiřitelně hádají skupiny odpůrců a zastánců čehokoli, co je zrovna aktuální, mnozí jsou ochotni se kvůli tomu i poprat. Jedni jsou hluší k argumentům těch druhých, jakoby prosazení vlastního názoru pro ně bylo důležitější než cokoli jiného. Pokud na daný problém existuje objektivní pohled, pak se v těch hádkách o šípky a zelí docela ztratí. Nezúčastněný pozorovatel si opět, podobně jako u těch sirek musí pomyslet, že jsme se úplně zbláznili, ale na celé kolo se už nikdo nerozchechtá.

Vezměme si například jednu z událostí dnešních dnů, průjezd amerických vojsk přes naše území. Ta by vystačila na celé stádo divočáků, několik lánů zelí, kamión plný šípků a bezpočet hospodských rvaček.

Na Jaromíra a jeho sirky jsem se s velkým gustem díval minulou neděli večer na ČT. Možná je to jen můj osobní názor, ale bohužel je tam k nalezení až příliš mnoho pořadů, na něž se s takovou chutí koukat nedá. Člověk si u nich klade otázku, zda redaktoři „hujeří“ vůči politikům podle jejich stranického zabarvení nebo zda se politici snaží „hujeřit“ vůči divákům. Až příliš mnoho z těch, kteří dostanou zrovna slovo, se snaží vyvolat dojem, že pro ně platí „když je někdo jedinej, kdo něco může udělat, tak musí.“ Na ostatní hledí jako na „prďoly, co tu jen točí pivo,“ a přitom jim vůbec nedochází, že sami „mají kritickej den.“

Nicméně jedno pozitivum se ČT upřít nedá. Sáhla do archivu, vybrala pár klasických nezapomenutelných komedií, které se dnes už ani netočí a rozhodla se nám je pustit navzdory tomu, že jsme je viděli snad už tisíckrát. Nechci vás nutit, ale budete-li mít dnes večer chuť, zanechte sporů o šípky a zelí a pojďte se koukat se mnou na krávu, kterou děti obdařily hezkým ženským jménem, na dědu Komárka a na zedníka co „teda cihlu do ruky neveme, ale odborník je to na slovo vzatej.“ Zvlášť, když venku tak pěkně „Chč... a ...“ Ne, pardon, to nemůžu napsat, asi by mi smajzli článek, i když jde o citát.

Vždyť zrovna tyhle filmy, ač staré několik desetiletí, jsou v mnohém docela trefně „nastaveným zrcadlem“ naší dnešní společnosti.