Tyhlety zvířecí útulky nejsou vůbec k ničemu dobrý

„Voni se tam vo ty zvířata pořádně nestaraj, akorát je nechaj vykastrovat a pak se jich koukaj rychle zbavit. Dávaj je každýmu a vůbec je nezajímá, co s nima bude dál. Já bych útulky zrušil a ty zvířata nechal ve volný přírodě.“

Věta, nad kterou zůstává kočkomilnému člověku rozum stát a která dokáže rozžhavit útulkářky doběla. Myslíte, že jsem si ji vycucal z prstu? Tak se zeptejte útulkářek a ony vám potvrdí, že i s tak nesmyslnými názory se někdy setkají.

Ono je to totiž úplně obráceně. Na každé umísťovací výstavě bývám svědkem, jak si útulkářka potenciálního zájemce o zvíře napřed pořádně proklepne, aby mohla posoudit, jestli se ten človíček dokáže o čtyřnožce postarat. Klade mu na srdce, aby si nechal zabezpečit okna, aby krmil kvalitní stravou a mimo další spousty věcí, aby zrovna téhleté kočičce poskytl takové prostředí a péči, jaké pro ni bude nejlepší. Jedině pokud útulkářka nakonec usoudí, že mu toho tvora může s klidným svědomím dát, vyžádá si příslib zpětné vazby, tedy jak se nový člen rodiny zabydlel. Přidá ujištění, že v případě nečekaných problémů je možné zvíře vrátit a teprve potom ho předá človíčkovi do adopce. Nu a úplně nakonec útulkářka často tajně uroní slzu, že přišla o číču, kterou vypiplala a za dobu pobytu v útulku si ji stačila zamilovat.

Samozřejmě, že ne vždy všechno vyjde, někdy se to prostě nedá odhadnout a adopce se navzdory veškeré opatrnosti nezdaří. Zvíře se pak vrátí vystresované, tedy pokud se vůbec vrátí a nezmizí někam do nenávratna, útulkářka je z toho otrávená a všechno začíná znova od začátku. Možná, že právě takový případ přivedl autora toho tvrzení ze začátku článku k jeho mylnému názoru.

Však i ta kastrace má své opodstatnění. Pokud je na ni zvíře při adopci ještě příliš mladé, nový majitel se musí zavázat, že ji nechá provést, až to bude možné. Kastrace útulkových koček totiž aspoň částečně reguluje počty těch toulavých a bezprizorních, které přežívají v mizerných podmínkách a které potřebují, aby se o ně někdo se postaral.

Povím vám příběh kastrované kočky, která se, snad nadneseně řečeno, rozhodla, že když nemůže mít svoje děti, postará se aspoň o dítě lidské. Ale to až nakonec, napřed vás pozvu na umísťovací výstavu útulkových koček, která se uskuteční příští neděli na pražském Žižkově. Přijďte se podívat, a jestli máte ve svém srci kočičí komůrku, budete si moct vybrat z celé řady krásných kočičáků, kteří tam budou hledat své nové rodiny.

Na ukázku uvedu pár obrázků, které jsem získal od zúčastněných útulků: Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, Srdeční záležitosti, Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi, Chlupáči v nouzi.

Nu a teď už konečně slíbený příběh tříleté kočky Malvíny, u níž se paní útulkářka dlouho rozhodovala, jestli ji svěří do péče mladému manželskému páru, který zakrátko očekával narození miminka. Nakonec přihlédla k Malvínině mírné povaze, z mladých vycítila výrazné kočkomilné sklony a číču jim předala pod slibem, že pokud to s miminkem nepůjde dohromady, tak ji vrátí.

Když přišla malá Květuška na svět a rodiče si ji přivezli z porodnice, pod přísným dozorem ji ukázali Malvíně. Byla to taková ta scénka, kdy maminka drží v náručí miminko, tatínek drží v rukou kočku tak, aby nemohla nečekaně seknout, a pomalu se s ní k miminku přiblíží. Květuška z toho tehdy samozřejmě neměla rozum, kdo by taky v pár dnech života měl, ale Malvína cosi vytušila. Snad se v ní probudil přírodní mateřský instinkt a natáhla krk, jakoby chtěla Květušku očichat. Úplně na dotyk ji sice tatínek nepustil, ale Malvíně to stačilo, mocně zavětřila, dokořán rozevřela své kočičí oči a pak se Květušce na uvítanou hlasitě rozpředla.

Samozřejmě to nějaký čas trvalo, než rodiče pochopili Malvíniny chůvovské sklony a pustili ji ke Květušce, ale až dostali rozum, bývaly u nich doma k vidění zvláštní obrázky. Buď lidské miminko spí v postýlce a kočka mu stočená do klubíčka odpočívá v rožku u nohou. Nebo se lidské miminko budí, začíná nabírat od hladu, od mokrých plínek, případně od obojího a kočka se ho snaží uklidnit drcáním hlavičky. Na chvilku to pomůže, dítě dá pár minut pokoj a rodiče se ještě mohou věnovat celému tomu kolotoči okolo. No, ale nakonec se Květuška rozeřve z plných plic, Malvína vystřelí z postýlky, peláší pro rodiče a dává jim najevo, že už to bez nich nezvládne. Jako by to snad nepoznali sami, že jo? Prostě taková domácí idylka, až jednou...

Až to jednou málem špatně dopadlo...

Nastala doba, kdy Květuška začala objevovat svět. Jakmile postřehla něco zajímavého ve své blízkosti, natáhla po tom ručku, chňapla a šup s tím do úst. Párkrát takhle ocucala Malvíně tlapku, ta sice věděla, že nesmí vytáhnout drápky, ale raději se z postýlky odstěhovala vedle do křesla.

Byl vlahý den, tatínek v práci, maminka v kuchyni rachotila s nádobím a do dětského pokojíku pootevřenou ventilačkou vletěl sršeň. Dvakrát zakroužil pod lustrem, pak si to namířil k postýlce a přistál u Květušky na barevném prostěradle, zřejmě si ho spletl s nějakou květinou.

Dítě pootevřelo ústa a hráblo rukou s úmyslem sebrat a ochutnat ten zvláštní živý bonbon. Už, už bralo sršáně do svých prstíků, když v tu ránu prolétla mezi šprušlemi postýlky Malvína. Byla rychlejší, sekla tlapkou. Květuška vyjekla, na prstech se jí objevila červená kapička od kočičích drápků, sršeň vztekle zabzučel, zazmítal se přimáčknutý k prostěradlu kočičí packou a zabodl do ní své žihadlo.

Maminku přivolal dětský pláč, vřítila se do pokojíku, jak byla, v jedné ruce s utěrkou a ve druhé s chňapkou. Smetla sršáně na zem a zlikvidovala ho kramflekem, ukonejšila Květu a ošetřila jí poškrábaný prstík. Pak se pokusila pytlíkem mraženého hrášku zchladit Malvíně natékající tlapku. Nakonec všechno dobře dopadlo, Květušce se prstík brzy zahojil, kočce splaskla oteklá packa a maminka se vzpamatovala ze šoku. Jen už se nikdy nikdo nedozvěděl, jestli Malvínin útok na sršně byl projevem loveckého pudu nebo impulzem samičího instinktu ochránit mládě před nebezpečím.

Jenomže tohle všechno se stalo už před mnoha léty a dneska je z Květy velká slečna. Jestli se nepletu, tak před měsícem začala chodit do třetí třídy a možná zrovna teďka chová na klíně stárnoucí Malvínu. Paní útulkářka, která na začátku váhala, jestli Malvínu Květiným rodičům svěří, si tenhle příběh pamatuje dodnes a vůbec nelituje svého tehdejšího rozhodnutí.

A pak, že prej tyhlety zvířecí útulky nejsou vůbec k ničemu dobrý...

Poznámky: Autory fotografií jsou lidé z útulků, kteří vyslovili souhlas s jejich zveřejněním. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.