Soutěž psí oči - finále

Milí psí soutěžící a hlasující, vážení přihlížející z řad všech živočišných druhů. Chápu, že s rozhodováním v semifinálových článcích to nebylo vůbec jednoduché, soutěžící vás svýma očima přímo vedli na správné místo, kam máte kliknout. Tedy k jejich pořadovému číslu. Nu a dnes to bude ještě obtížnější, leč já jsem pevně přesvědčená o tom, že se se svým úkolem vyrovnáte se ctí. Přicházím k vám tedy s deseti majiteli krásných neodolatelných očí, kteří až do 29. ledna netrpělivě čekají na váš hlas.

1. Já tady na té fotce ani nic nežádám, protože to, co jsem chtěla, už mám - vedle sebe svoji paní. Vidíte v mých očích tu spokojenost a lásku? Zdraví Lesana z Jeseníku. Foto: JČ.

2. Dobrý den Lindo, dovoluji si nahlásit do soutěže mého velikého kamaráda a ochránce Bena. Již z jeho pohledu je vidět, že je to odrůda canis sapiens sapiens. Srdečně Tě zdraví  a podrbání za ouškem posílá Garfield z kočičí vánoční soutěže - Praha 9. Foto: JK.

3. Majitel těchto očí bydlí v Brně a jmenuje se Azzam, je to afgánský chrt, vyfoceno těsně po probuzení:). Při soužití s afgánem člověk prochází jakýmsi kurzem sebeovládání, protože chrtí povaha je více kočičí než psí. A když pak použije jako omluvu při lumpárnách tyhle oči, moc toho nezmůžete. Foto: MT.

4. Ahoj, jmenuju se Kira a díky mému pohledu často organizuji procházku u řeky s mou dvounohou spolubydlící. Můj pohled umí sejmout vodítko z věšáku. Zdravím z Bavorska. Foto: DT.

5. Charlie, který si žije spokojeným životem někde na Mělnicku. Foto: LN.

6. Ahoj Lindo, mám jméno 44M a bydlím ve psím útulku ve Vlčovicích u Kopřivnice. Ale venčitelé mi říkají Gaston. Jsem dost větší než ty, mám dlouhé nohy. Nevím přesně, jak jsem stár, ale v útulku budu asi nejmladší, protože všichni říkají, že za těch 5 měsíců, co zde bydlím, jsem ještě vyrostl a zmohutněl. Strašně rád běhám se svojí dvorní venčitelkou Ivanou Pavliskovou, ale i když se moc snaží, stejně mě musí na vodítku brzdit, aby mi stačila. Umím pohledem loudit piškoty a jiné pamlsky, ale rád bych uhranul svého budoucího páníčka, který by si mě vzal domů a nechal mě běhat třeba na zahradě nebo na louce. To bych byl šťastný. Foto: IP.

7. Ahoj Lindo, píši ti s naprostým klidem a ty taky můžeš být v pohodě, protože jsem kámoš koček. Tedy Ríši a Míši určitě. Dřív jsme si víc hráli, ale co se málo vídáme, spíš si sebe tak nějak prohlížíme. Víš, že jsem původně pes-záchranář? Měl jsem zachraňovat jednoho pána, co už je děda, od smutku, ale pak se to nějak zamotalo a zachraňuji (jako fakt, co oni by beze mne dělali) jednu úplně veselou rodinu, kde se mezi sebou motají lidi a psi. Páníček tedy prý původně říkal, že pes do baráku nepatří, ale asi to bude jenom pomluva, protože si mne bere o postele a dělí se se mnou o svoje papání. A abys, Lindo, věděla, zaslechl jsem paničku, jak říkala, že když tedy děti odrostly, tak že si po Novém roce přivede nějaké další malé. Tak mi asi těch záchranářských povinností ještě přibyde. To víš, dá to práci, vychovat ty mláďata. V tom paničku prostě nechat nemůžu. Zdraví Kubík, shi-tzu. Foto: JM.

8. Zasílám fotku tříměsíčního  labradora Luckyho. Na té fotce  je zachycen, právě když dostal vyhubováno. Nenápadně zcizil kostku másla, odnesl si ji na zahradu a tam  si na ní pochutnal.  Že se jednalo o kvalitní značku  je jasné z toho, že ho vůbec nebolelo bříško. Určitě by si rád zopakoval tento gastronomický zážitek, ale dáváme si pozor. Foto: JK.

9. Milá Lindo, jsem Max, jsem mladý pejsek, vyhodili mě asi z auta, tak jsem se, před třemi měsíci, ocitl v útulku ve Vlčovicích. Hrozně jsem ze zpočátku bál. Neměl jsem důvěru ve velké lidi, ale přišly hodné holčičky, zvlášť Kamilka a začaly si se mnou hrát, mazlit se, vodit mě na dlouhé vycházky a samozřejmě, když jsem se pěkně podíval, jsem dostal i něco na zub. Tak jsem přišel na to, že lidé opravdu nejsou zlí. A věřím tomu, že přijde někdo a vezme si mě domů, do bytu i do boudy, však mám kožich. A určitě i pohlídám domek, protože jsem se stal nedávno v útulku hlídačem areálu. Je to zodpovědná funkce, tak nesmím udělat žádný průšvih! Takže pohled z oka do oka a packu na to!  Foto: LR.

10. Jsem Eby, asi 4 letá dáma a říkají o mě, že mám nádherné, šílené, uhrančivé oči. Bydlím už skoro 7 měsíců s dalšími mladšími psy ve vlčovickém útulku. Hrozně ráda chodím na vycházkách ve smečce, ráda  ty nevycválance srovnávám a učím, co je dobré chování. A zvládám i překážky na nedalekém cvičišti. Mám v sobě pud ochranářky smečky. Žádný vetřelec by to se mnou neměl jednoduché. Nemám šílené oči, jen moje nápady jsou občas šílené. Třeba, že se vydám za nejmenším pejskem Čertíkem, přes ploty výběhů, na návštěvu. Je trochu otloukánek, tak ho musím potěšit. V mých očích čtěte touhu po volnosti, společnosti, pohybu, aktivitě. V mých očích čtěte touhu chránit laskavého pána s pevnou rukou, který mi dá domov. Já mu za to dám nekonečnou lásku svého psího srdce. Foto: JF.

Ještě než se dnes rozloučím, chtěla bych se s vámi podělit o jednu svou novou zkušenost. Až dosud jsem vůbec netušila, že v psím světě existuje něco, co by se dalo nazvat klíčovými slovy. Můj dvounohý asistent se mi svěřil, co se mu přihodilo, když se o víkendu na skok zastavil u lidské smečky mého kamaráda Falca.

Falcova panička zrovna vařila nedělní oběd, páníček cosi kutil po domě se šroubovákem a Falco oběma zvesela pomáhal. Mého asistenta pozvali na kávu, že si s ním rádi na chvilku sednou. Z kuchyně to krásně vonělo, a tak není divu, že se řeč stočila na jídlo. Probíraly se všemožné lahůdky, co komu chutná či nechutná, až můj asistent zcela bezelstně a bez nejmenšího tušení okamžitých následků vypustil z úst klíčové slovo šunka.

V tu ránu do Falca jako když střelí, přiřítil se ke stolku s kávou, začal vesele štěkat a dorážet na svou paničku. Ta se jen nadechla a otočila na mého asistenta: „Och, to nesmíš, teď jsi vyslovil rezervovaný výraz, který se může použít jen v případě, že si Falco za něco zaslouží odměnu.“ Můj asistent se na ni tázavě podíval, pak mu to došlo a duchapřítomně se Falca zastal: „Ale vždyť on si ji zaslouží, copak sis nevšimla, jak mě před chvilkou náramně přivítal?“ Paničce nezbylo nic jiného než přikývnout, vstát, otevřít lednici a nabídnout Falcovi plátek té pochoutky. Ten si na ni s výskokem a s obrovskou radostí pochutnal.

A pak se můj asistent dozvěděl, že se ve Falcově lidské smečce za normálních okolností neříká šunka, ale „pršut,“ i když to není docela přesné. Piškot se pro změnu jmenuje „ta zlatá kulatá věcička,“ procházka má více jmen, například „na chvilku ven“ a i pár dalších slov se opisuje různým způsobem. Slov, která má Falco spojená se svými nejoblíbenějšími jídly a činnostmi a na něž vždy reaguje dychtivým očekáváním právě vyřčeného.

Odpoledne téhož dne telefonoval můj asistent se svou starší dcerou a ta mu potvrdila, že podobným způsobem funguje též jejich Ajka. Je to zvláštní, já sama žádná taková slova nemám a neměl je ani Damián. Zato spolehlivě reaguji na něco jiného, konkrétně na zvuk, který vzniká při otevírání nové konzervy s mým krmením. Tedy spolehlivě, abych to upřesnila, spolehlivě, když se mi zrovna chce, se za tohoto zvuku přiřítím ke kuchyňské lince a okamžitě se dožaduji svých nezadatelných krmících práv. Damián to měl postavené trochu jinak, pro něj bývalo jen stěží odolatelnou výzvou krájení syrového masa nebo strhávání víčka s jogurtu.

Přiznám se, že nevím, jestli je to náhoda nebo zda my kočky reagujeme víc na neverbální zvuky a psi víc na konkrétní slova. Ale ať je to tak či tak, každopádně bych z celého srdce přála našim útulkovým kamarádům, aby i oni mohli již brzy poslouchat klíčová slova nebo důležité zvuky, po kterých se jim spolehlivě dostane toho, co mají nejraději a po čem nejvíc touží.

Tak tedy zatím mňauhoj, mějte se báječně, a pokud se do té doby neozvu, budu se na vás všechny těšit 31. ledna u závěrečného článku naší soutěže.

Konečné výsledky hlasování: