„Jirko, víš, že máš ve firmě přezdívku sukničkář? Nechci ti do toho mluvit, dělej si, co chceš, ale já s tvým jednáním nesouhlasím.“ Rýpnul si do mě Michal. Kámoš a kolega, se kterým dělám v expedici už spoustu let.
Jsme na sebe zvyklí, každý to máme se ženskými úplně jinak, ale tohle chlapům v kamarádství nebrání, a navíc jsme natolik sehraní, že nás šéf dává na jednu směnu.
Tohle rýpnutí jsem od Michala slyšel někdy před deseti léty, o své přezdívce jsem věděl a bylo mi to jedno, možná jsem na ni byl i tak trochu hrdý. Bylo mi pětadvacet, já střídal holky, s každou jsem si užíval pár měsíců, a pak ji vyměnil za jiný model.
„Vím, Michale,“ odpověděl jsem mu tehdy. A napůl v žertu, napůl vážně dodal: „Vždyť já vlastně hledám tu pravou, akorát se mi to zatím moc nedaří. Ale zapiš si za uši, že až ji najdu, tak už s ní zůstanu napořád. A vůbec, za chvíli máme padla, pojď na jedno.“
Michal byl o pět let starší než já a tu svou našel už dávno, s Vlaďkou se znali od začátku střední školy. Moje pozvání na pivko pravidelně odmítal se slovy, jak se na ni těší a jak spolu večer zajdou jednou do divadla, jindy do kina, případně jak si jen tak doma užijí jeden druhého. Občas si sice posteskl, že Vlaďka dovede být náladová, snadno se vytočí nebo ji přepadne depka. Bral to však s humorem, říkal, že se to nestává moc často, považoval to za vztahový folklór a tvrdil, že se to pokaždé rychle spraví, hlavně v posteli. Postupem času začali pracovat na potomkovi, oba se na něj strašně těšili, avšak Vlaďce se nedařilo přijít do jiného stavu. Její špatné nálady se kvůli tomu začaly objevovat čím dál častěji, ale Michal si to stále maloval narůžovo a tvrdil, že až se to konečně podaří, problémy pominou jak mávnutím kouzelného proutku a oni budou zase v pohodě.
Já jejich budoucnost tak optimisticky neviděl, ale nechtěl jsem svého kamaráda strašit, tak jsem mu o tom neříkal. Popravdě řečeno jsem si začal dělat starosti, jak to s nimi nakonec dopadne, postupem času už Michal nemluvil o Vlaďce v takových superlativech jako dřív, býval zamlklejší a opouštěl ho jeho pověstný humor.
***
Stalo se cosi, co ode mě asi nikdo moc nečekal a Michal už vůbec ne. Dlouho jsem to před ním tajil, chtěl jsem, aby to pro něj bylo překvapení, které ho trochu vyvede z jeho teď už vážných starostí. A tak jsem mu zhruba před rokem vrazil do ruky svoje svatební oznámení s osobní pozvánkou na obřad i hostinu pro něj a pro Vlaďku.
„Se musíš ženit, viď? Já ti říkal, že jednou špatně skončíš.“ Okomentoval Michal můj počin. V jeho tváři se kmitlo zadostiučinění nad tím, jak to se mnou coby sukničkářem dopadlo, ale zároveň jsem z jeho reakce vyčetl i něco jiného. Překvapení a snad i stín závisti.
„Ale kdepak, nemusím,“ odpinkl jsem s úsměvem. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, co se stane, až najdu tu pravou? Tak se mi to konečně podařilo, přijdete oba, že jo? Vlastně musíte, vždyť seš můj nejlepší kámoš a tvá účast je povinná.“
Ano, bylo to tak. Pár týdnů po rozchodu s poslední „dočaskou“ jsem narazil na Helču a prakticky od prvního okamžiku jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Ze mě vyhlášeného sukničkáře se stal milující partner, později manžel a ještě později spolehlivý fotřík, který nemyslí na nic jiného než na svou rodinu. Ale to trochu předbíhám, vezmu to radši postupně.
Michal na naši svatbu nepřišel, přestože mi to slíbil a chystal se dorazit. „Jirko, průšvih,“ omlouval se mi do telefonu a v jeho hlase byl smutek a zděšení. „Vlaďka byla u doktora, diagnostikovali jí prolaps dělohy typu, který se nedá napravit a zcela znemožňuje otěhotnění. Ta holka se mi z toho úplně složila, dostala hysterák, jaký jsem u ní nikdy nezažil a já s ní prostě musím zůstat doma. Promiň, moc mě to mrzí, užij si svatbu, přeju vám oběma štěstí.“
„Proboha! Chlape, můžu ti nějak pomoct? Teda vám oběma?“ Vypadlo ze mě.
„Ne, dík, tohle si musíme vyřešit sami.“ Odpověděl Michal a přerušil hovor.
***
Já mám rok po svatbě a připadám si jako král. Mám doma královnu, ženu, o jaké jsem vždycky snil a k tomu princeznu, která včera oslavila dvouměsíční narozeny a která je nejúžasnějším miminkem pod sluncem. Nedovedete si představit, jak se na ty dvě holky každý den těším, ke konci šichty hypnotizuji hodiny, abych už mohl konečně vypadnout a jít za nimi.
Michalovi se se svou radostí nechlubím, ale on vidí, jak to ze mě přímo sálá a prohlubuje to jeho neštěstí. Po dítěti vždycky toužil, stěžoval si mi, jak mu utíkají roky, ale pořád žádné nemá. Vlaďku se snažil přemluvit k adopci, když nemohou mít vlastní, ale ona to kategoricky odmítla. Párkrát jí navrhnul, že spolu zajdou k psychologovi, za což ho málem zabila. Ten kluk jakoby před mýma očima zestárnul o dvacet let, zhubnul, hodně prošedivěl a je nešťastný. Teď jsem se ho zeptal na něco, co se mi už delší dobu honí hlavou:
„Michale, neuvažoval jsi o tom, že bys od Vlaďky odešel a našel si nějakou jinou ženskou?“
„Víš, Jirko, napadlo mě to, ale nemůžu.“
„Proč? Vždyť ani nejste sezdaní. Máš ji ještě vůbec rád?“
„Mám. Vlastně… já už ani nevím. Vždyť my spolu už prakticky vůbec nemluvíme a ani si nepamatuju, kdy jsme si to naposled rozdali v posteli.“
„Nebo se bojíš, že bys neměl kam jít, když ten byt je její?“
„Ale o tom to není, kdybych to udělal, mohl bych na čas k našim, než bych si něco obstaral.“
„Tak proč teda? Pomalu každý den mi tady brečíš, jak ty její depky, pesimizmus a hysterické výlevy nemůžeš vydržet, jak ti utíkají roky a jak strašně bys chtěl normální ženskou, se kterou bys mohl mít rodinu. Vždyť je ti teprve čtyřicet, to není na chlapa žádný věk. Kdyby ses trochu sebral a dal se do kupy, tak po tobě skočí každá druhá. Zvlášť taková, která zůstala sama s dítětem, jestli by ti to teda nevadilo.“
„Ne, nevadilo... Ale víš, já se bojím, že kdybych Vlaďku po tolika létech opustil, tak se z toho sesype ještě víc. Vždyť jsme na sebe tak zvyklí.“
„Aha. Takže ty seš s ní vlastně ze soucitu? Nebo se snad bojíš udělat krok do neznáma?“
„Ne, to bych se nebál, ale... Ten soucit, tys na to kápnul a dokázal to pojmenoval... Asi máš pravdu.“
„Michale, ty kluku, nikdy mě nenapadlo, že já, kterého jste měli všichni za povrchního sukničkáře, ti tady budu jednou takhle mluvit do duše. Seber se, proboha a uvědom si jednu věc. Svou přítomností Vlaďce nepomůžeš, je přece dospělá a soudná, a musí si uvědomit, že pokud nezačne sama od sebe a nezmění se, tak na tom bude stejně blbě, ať už s ní zůstaneš nebo ne. A tebe stáhne s sebou, zničí tě, vždyť se na sebe podívej, jak vypadáš.“
„Hm. Dík. No... asi máš pravdu. Teda určitě máš pravdu, ale já fakt nevím. Snad někdy. Teď to udělat nemůžu. Seš kámoš, žes mi to takhle naservíroval, ale teď už promiň. Musím letět a stavit se Vlaďce pro prášky. Viď, že tu poslední dnešní zásilku uděláš sám?“
Michal se sebral a spěšně vypadnul půl hodiny před koncem šichty, já se pustil do práce, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Napadaly mě otázky, jestli jsem to s tou otevřeností nepřehnal. Asi nepřehnal, chlap chlapovi dokáže říct, co si myslí, a přitom ví, že ten druhý to od něj taky tak přijme. Vezme nebo nechá být. Ale dokáže to Michal vzít? Odejít od Vlaďky, které stejně nepomůže a začít nový život s nějakou jinou? Nebo obětuje sám sebe? No, nevím, je to na něm já mu chci pomoct, ať už se rozhodne jakkoli, ale žít za něj jeho život nemůžu.
V těchto úvahách jsem tak nějak mechanicky odbavil poslední zásilku, pak konečně padla, já zařadil třetí kosmickou a upaloval domů za svou královnou a princeznou.
