Rošťák

Vidím to úplně živě. Na cestě ke garáži stojí dvouletej kluk a úporně odmítá tu příšernou krmi, kterou mu vnucuje jeho maminka. Strašně se vzteká, řve, mlátí rukama okolo sebe a nohama dupe po zelený trávě.

Když se mě maminka ptala na mou úplně první vzpomínku z raného dětství, vybavilo se mi právě tohle. Tím malým vzteklounem na cestě, lemované rybízem a tavolníkem, jsem byl já. „To není možný, Honzo, vždyť ti byly teprve dva roky, a děti si pamatují nejdřív od tří.“ Oponovala ta dobrá žena, ale pak připustila, že na velmi silné prožitky si může člověk vzpomenout i z doby dřívější. „Však vím,“ pokračovala, „tehdy jsme ti dávali žervé a tys u toho spustil tyjátr na půlku vesnice.“ Ten zážitek holt nebyl silný jen pro mě, ale i pro mou maminku, když si na něj i po létech dokázala vzpomenout.

S odstupem času musím připustit, že tahle epizoda s žervé byla vlastně jen úplnou prkotinou ve zbrojním arzenálu mého zlobení. Takovou nevinnou dřevěnou dětskou šavličkou mezi nabroušenými mačetami a dvousečnými meči.

Čtvrtá třída přinesla nám žákům do školních lavic tehdy povinnou ruštinu. Ačkoli jsem v té době houby věděl o politice, tenhle jazyk mi jaksi nevoněl a já se rozhodl mu to dát jasně najevo. Možná za to mohlo to podivné domečkové písmo, snad jsem nějak podvědomě vytušil, že s ruštinou nikdy nepřichází nic dobrého, čert ví. Když si však rodiče po telefonátu soudružky ruštinářky přečetli v mém utajovaném notýsku „nemá úkol,“ „nemá úkol“ a „nemá úkol,“ začalo být zle. A když jsem se o třídu výš pečlivě naučil... ne tu ruštinu, kdepak, ale podpis svých rodičů, abych je zbytečně nezatěžoval svými průšvihy, začaly létat i facky. Nu, dlužno přiznat, že to té ruštině nebylo nic platné, a když jsem ve vyšších ročnících konečně přiznal několikrát zamlčený rodičák, dozvěděli se, že z tohoto obdivuhodného jazyka prakticky propadám.

V jednom jsem však byl vůči některým svým spolužákům a kamarádům ve výhodě. Moji rodiče byli kuřáci, a tak mi ty tajně vyšlukované cigarety na plácku za boudou nebo na chalupě na půdě procházely celkem dlouho. Prozradil mě až přeplněný popelník, který jsem zapomněl na dnem vzhůru obráceném starém děravém hrnci na prádlo, pečlivě uschovaném za dávno nepoužívanou červotoči prožranou almarou.

Najednou mi bylo osmnáct, ještě mi ani nestačil oschnout inkoust ve zbrusu novém řidičáku a já si na taťkovi vydyndal, aby mi na večer půjčil naší otřískanou Škodovku tisícovku. „Zajedu si jen na zábavu na Zbraslav, do půlnoci jsem doma.“ Bože, jak byl ten dobrý muž naivní. To víte, že jsem se musel před kámoši a hlavně před kámoškami blejsknout. Co vám mám povídat, jezdil jsem s nimi po bůhvíjakých pochybných putykách, pak je parádně upravené rozvážel po celé Praze a domů jsem dorazil v pět ráno. Tu tátovu větu: „Tos přehnal, kamaráde, celou noc jsme nespali, s auťákem máš utrum,“ pronesenou za kalného svítání, si pamatuju dodnes. A maminčin úpěnlivý doplněk: „Honzo, proboha, měl by ses konečně vrátit k učení,“ taky nikdy nezapomenu.

Nuž, dosti toho, o propáleném novém koberci v obýváku od pokusů se sírou a hypermanganem, o rozbitých oknech ve škole od „býčích zápasů“ a o dalších lahůdkových klukovských kouscích raději pomlčím, nechci vás zdržovat do rána.

A dneska? Dneska jsou dušičky, památka zesnulých. Já tady sedím, čučím do plamene svíčky, vzpomínám na ty dva zlaté lidičky a oči mi vlhnou dojetím. Tak díky za vše, moji drazí rodičové. A jestli se sem někdy vrátíte, koukejte, ať se vám narodí něco hodnějšího než takovej rošťák jako posledně.