Rizoto z pohankového bulguru nebo guláš s knedlíkem?

Gulášek byl namixovaný z vepřového a hovězího masa, některé kousky byly hezky libové, jiné tak akorát prorostlé. Z pikantní omáčky se usmívalo pár koleček debrecínského párku a několik proužků čerstvé červené papriky.

A ke gulášku pivko. Tedy jen malé, v jídelně točené nemají a pokud má na něj člověk chuť musí se „spokojit“ s třetinkovou plechovkou. Nevadilo a potěšilo, bylo pondělní poledne a přede mnou ještě dost práce, aspoň se mi po tom dobrém obědě nebudou tolik klížit oči.

Po silném voňavém vývaru s játrovými knedlíčky jsem si zamnul ruce a začal vychutnávat tu gulášovou parádu, div jsem u toho nemlaskal rozkoší. I přisedli si ke mně dva štíhlí kolegové, mladší asi tak o třicet let. Bezva kluci, ideály dívčích srdcí, co nezkazí žádnou srandu a výborně se mi s nimi dělá. Ale...

Ale na talířích si donesli takovou nějakou podivnou beztvarou hnědou hmotu, prý rizoto z pohankového bulguru. Na pohled nevábné, na počich, no, nechci to nikomu ošklivit předem. „Slazenej nebo neslazenej?“ „Neslazenej, samozřejmě.“ „No, já taky, jak jinak.“ Karel se zvedl a vydal se natočit dvě sklenky čaje pro sebe a pro Vojtu.

V Karlových očích bylo vidět obrovské odhodlání. Mohutně zaryl vidličkou, až hmota málem zabublala a s výrazem „děj se co děj, musím to dát,“ vložil první sousto do úst. „Je to hnusný.“ Jeho krátká tři slova, doprovázená výrazem ve tváři, by vydala za antikulinářský román.

Vojta se nad jeho gesty trochu vyděsil, ale nenechal se odradit. Zavřel oči, zatnul zuby a odvážně se do toho pustil. Mimochodem, až do včerejška jsem netušil, že je vůbec možné, aby se někdo krmil se zaťatými zuby. Vojta polkl. A mlčel. Ale jeho obličej hovořil za vše. Zatvářil se, jakože s námi sedí u stolu omylem, že nemá hlad a že vůbec neměl v úmyslu chodit na oběd.

Kluci bojovali srdnatě, ale nebyl na ně veselý pohled. Statečný Karel utrpěl Pyrrhovo vítězství a s nasazením vlastního života hrdinně snědl celou svou porci. To Vojtovi došly síly, v půlce svou bitvu vzdal a rezignovaně se smutkem v očích hleděl na zbytek porce na talíři. Přišlo mi jich upřímně líto, jak oba svorně po očku pokukovali na mou poslední půlku knedlíku a sousto masa, které jsem akorát polykal.

„Kluci, proč si taky nedáte pořádný jídlo?“ Vím, nebylo to ode mě fér, ale rejpnout jsem si musel. Karel se vylekal, ztuhnul a trochu se odtáhl: „Já nemůžu, hrozně bych ztloustnul.“ Napadlo mě, že by pár kilo navíc rozhodně potřeboval, ale nechtěl jsem ho trápit ještě víc. To Vojta byl bojovnější, ohradil se a šel na to vědecky: „Víš, jak je tohle proti tomu tvýmu guláši strašně zdravý?“ „To rozhodně je,“ dal jsem mu zapravdu, „pokud to ovšem nejíš.“

Ne, v žádném případě tady nechci brojit proti zásadám zdravé výživy. A už vůbec nehodlám nikomu kecat do jeho moderních stravovacích návyků. Ale selský rozum mi říká, že když se někdo tváří po obědě jako po vejprasku, tak svému organizmu asi moc neprospěl.

PS: Dnes jsem viděl Karla, jak si pochutnával na držkové polívce a hovězím masu se špenátem a s bramborovým knedlíkem. Ládoval to do sebe, až se mu dělaly boule za ušima. Radost nad tím, že dostal rozum, mi pokazilo jen to, že s ním nebyl Vojta. Tak jenom doufám, že mu po té včerejší zdravé šlichtě nic není.