Reklama a nakupování

Obecně vzato nemám nic proti reklamám, tedy proti takovým, které mě dokážou přivést k nějaké spolehlivé věci, kterou si zrovna potřebuji koupit a za níž nemusím zaplatit přemrštěnou cenu. Navíc pokud je taková reklama vkusná, nepodbízí se mi a ani na mě nepůsobí agresivně, pak dokonce mohu říci, že se mi líbí. Jenže kolik takových reklam dnes je? Obávám se, že ty ostatní, které nám nevkusným způsobem dnes a denně vnucují přehršli nekvalitního a nepotřebného balastu jsou ve výrazné převaze, dokonce si troufám říci v tak drtivé, že v jejich záplavě ty chudé hodné sestřičky mnohdy zaniknou.

Před několika léty mi moje starší dcera věnovala, nevím už, zda to bylo k svátku, k narozeninám, či k něčemu jinému, domácí meteostanici. Tehdy to byla u nás docela novinka a mě potěšilo, jak tento důmyslný přístroj ukazuje teplotu a vlhkost doma i venku, měří atmosférický tlak a dokonce se ne vždy zcela bezúspěšně pokouší i předpovídat počasí na další den. Venkovní teplotu s vlhkostí měřila taková malá krabička, odborně nazvaná jako externí čidlo a co naměřila, ihned poslušně odeslala velké hlavní krabičce, která si v pohodě medila doma na stěně. Zjistil jsem, že ta velká krabička je natolik chytrá, že by dokázala zpracovat údaje nikoli od jedné krabičky malé, ale dokonce od tří, a tak jsem se rozhodl dvě dokoupit, protože není přece od věci vědět, jestli například není horko myším na půdě nebo naopak zima pavoukům v garáži. Zeptal jsem se dcery, kdeže ten dárek koupila, ale když jsem daný obchod navštívil, byl jsem zklamaný sdělením, že se externí čidla jednotlivě neprodávají. Řekl jsem si, nevadí, máme přece mocný internet, na kterém jsou k mání všemožné informace, obzvláště pokud se jedná o koupi nějakého zboží. Jenže ouha, obchodů, nabízejících mou meteostanici s jedním čidlem jsem nalezl hned několik, ale usoudil jsem, že by bylo poněkud nepraktické kupovat si kvůli dvěma krabičkám malým navíc dvě velké, pro které bych neměl uplatnění. Až po dlouhém hledání jsem mezi reklamami na vše možné i nemožné našel pár míst, která dávala tušit naději na úspěch.

Zatelefonoval jsem na jeden z nalezených kontaktů a měl jsem štěstí, obchodník mi přislíbil bezodkladné zaslání dvou malých krabiček, dokonce v rozumné cenové relaci. Navíc se dušoval, že zásilku pošle klasickou poštou na dobírku, neboť jsem člověk zaměstnaný a tudíž ve všední den nemohu čekat doma na kurýra nějaké zásilkové služby. Zhruba za dva dny jsem si v zaměstnání někdy v dopolední době lámal hlavu nad jakýmsi pracovním problémem, když tu najednou zvesela zazvonil telefon. Kouknu na něj, číslo mi nic neříká, tak hovor přijmu napůl zvědavě a napůl s obavou, že budu muset odmítnout nějakou nesmyslnou telefonní komerční nabídku. Jenže vše bylo jinak, volal kurýr, že prý mi veze objednané krabičky, stepuje před mým domem a nikdo mu neotvírá. Jediným mým štěstím v takto vzniklé prekérní situaci bylo to, že máme dobré a ochotné sousedy, kteří se uvolili zásilku převzít a dokonce zaplatit.

V tuto chvíli to, milí čtenáři, vypadá, že příběh s krabičkami skončil happy endem. Nicméně, nenechte se mýlit tak, jako jsem se nechal mýlit já. Zhruba po dvou létech přestaly ty dvě dokoupené krabičky fungovat, tedy jak už to bývá, v době po skončení záruky. A tak sice z jednoho místa vidím kolik je stupňů doma a venku, ale o pohodu myší a pavouků se už nestarám.