Radosti a strasti se zuby II - moudrá žena

Už se vám někdy stalo, že jste běhali venku v čerstvém povětří s povytaženým zubem? Není na tom vůbec nic divného, přece vás nepošlou sanitkou z jedné ordinace do druhé.

Jednoho pochmurného listopadového večera se mi moje šestka vlevo nahoře svěřila se sladkým tajemstvím. Nekompromisním způsobem mi naznačila, že už se jí u mě nelíbí a že se mě rozhodla navždy opustit. Prý abych si toto její tvrzení ověřil co nejdřív u své zubařky.

Paní doktorka dala mému zlobivému, dávno umrtvenému a mnohokrát vyspravovanému zoubku za pravdu a po aplikaci lokálního umrtvení zahájila proceduru extrakce. Po dlouhé minuty tahala a cloumala do všech stran, bolest jsem sice necítil, ale nebylo to dvakrát příjemné. Chvílemi používala cosi jako šroubovák k odchlípnutí dásně, vida, jaké zajímavé předměty jsou k vidění mezi zubařskými nástroji. Poté povolala mladou sličnou sestřičku a přikázala jí uchopit mou hlavu a pevně přitisknout na své bříško. To by už samo o sobě mohlo být mnohem příjemnější, ale já to za daných okolností jaksi nedokázal ocenit.

Ani se moc nedivím, že to paní doktorka nakonec vzdala. Jak mohla ta křehká éterická bytost zvítězit nad mým zubem, který zřejmě na poslední chvíli změnil svůj názor a rozhodl se u mě setrvat, byť trochu povytažený. Následoval telefonát na kliniku na Karlák, paní doktorka poprosila svou známou, aby její dílo dokončila.

Samotnou cestu mezi ordinacemi a následné čekání jsem si vlastně ani moc neuvědomoval. Bál jsem se totiž, že paní docentka na klinice přistoupí k chirurgickému trhání. Po něm vám celý týden koukají ze sešité dásně konce nití a ani se nemůžete pořádně najíst.

„Jednou to zkusím normálně, ale moc šancí tomu nedávám, pak budeme muset řezat.“ Uvítala mě paní docentka po usazení do křesla. Přidala další anestetikum a já se divil poprvé. Píchla úplně jinam, snad kamsi do tváře, až jsem ji, já bláhový, chtěl upozornit, že je poněkud vedle. Přítomnost injekční stříkačky v puse mi v tom naštěstí zabránila.

„Hm, hm, šestka, pěkná potvůrka,“ zkoumala rentgenový snímek. Pak řekla: „sestři, podejte mi osmičkové kleště,“ a já se divil podruhé. Stoupla si za mě a uklidňovala mě větou: „Otevřete ústa a nic se nebojte, já si zatím jen nanečisto zkusím, jak ten váš zoubek sevřu do kleští.“ Pak vykonala rychlý krátký pohyb, který jsem vlastně ani nestačil pořádně postřehnout a v zápětí pokračovala: „Ani se té vaší paní doktorce nedivím, že se jí ho nepodařilo vytrhnout. Podívejte, jaké má dlouhé a zahnuté kořeny.“ Přidržela mi toho viníka před očima a já se divil během krátkých pár minut potřetí.

Pokud tenhle můj článek čte nějaký zubař, tak se mu za naprosto laické vykreslení celé té historky hluboce omlouvám. Pro mě však paní docentka zůstala navždy moudrou ženou. Nejenže byla skutečnou odbornicí na svém místě, ale navíc věděla jak na mě a se vším skoncovala dřív, než vlastně začala. Vlastně obě ženy byly moudré, ta moje paní doktorka pro změnu v tom, že si uvědomila, kdy musí přestat a nechat svou práci dokončit někomu, kdo to dokáže zvládnout líp.

Související článek: Radosti a strasti se zuby I