Proč se nesmím vrátit domů?

Než se však zaposloucháme do poutavého Barnabášova příběhu, tak bych vás rád pozval na další umísťovací výstavu útulkových koček. Tentokrát se uskuteční příští sobotu 16. listopadu od 10 do 17 hodin v botanické zahradě v Praze Na Slupi.

Podívejme se aspoň na několik kočičích krasavic a krasavců z těch, kteří tam budou hledat své nové domovy. Nejprve tedy svěřenci z útulku Dobříšsko.

Ještě několik dalších z útulku Krajní nouze.

Teď už se však konečně vraťme k Barnabášovu příběhu a nechme kocourka, aby nám o sobě povyprávěl sám.

***

Na své rané kotětství si moc nepamatuji. Zůstala jenom zasutá vzpomínka na několik dní zimy, hladu a strachu poté, co moje maminka i se ségrou zčistajasna zmizely.

A potom, když už jsem byl na pokraji sil, všechno to zoufalství vystřídala naděje v podobně hřejivých vrásčitých rukou stařičké paní Nadi. „Jé, to je ale roztomilý kocourek,“ pravila, když zaslechla moje úpěnlivé mňoukání a vytáhla mě zpod zaparkovaného auta. „Jsi vyhublý a hladový, pojď, já se o tebe postarám.“

S Naďou jsem prožil dvě zimy a dvě léta vysoko v osmém patře panelového domu. Stal se ze mě bytový kocour, který se na všechno to hemžení dole mohl dívat hezky shora z bezpečí parapetu zasíťovaného okna. Nemožnost proběhnout se venku mi Naďa bohatě vynahrazovala svou pozorností, péčí a krmením, jen jsem si při našich společných hrách musel dávat pozor, aby se nepoškrábala o mé drápky. A taky jsem ji musel trochu šetřit, byla už hodně stará, snadno se zadýchala a unavila. To jsem se jí pak vždy stočil na klín a zpíval píseň svého předení, aby si mohla v klidu odpočinout od mých nezbedných kousků.

Mé šťastné životní období skončilo jednoho chladného rána asi před měsícem. Jako obvykle jsem se probudil v nohou Nadiny postele, přesunul se k jejímu obličeji a snažil se jí přimět olizováním drsným jazykem, aby nám oběma připravila snídani. Jenomže pak mi můj kočičí instinkt prozradil, že je zle, Naďa nedýchala, její srdce netlouklo a tvář měla podivně chladnou. Ve spánku dotikaly hodiny jejího života a ona se v klidném smíření odebrala na druhý břeh. Bylo to smutné ráno, plné vnitřního zmatku, stupňovaného neustálým zvoněním telefonu v jinak ztichlém bytě. Pak zarachotil v zámku klíč, dovnitř přišli dva lidé, kteří dřív Naďu občas navštěvovali a které jsem neměl rád, protože se na ni jen utrhovali a žadonili od ní podivné barevné papírky s čísly. A tihle lidé mě popadli za kůži na hřbetě a se slovy „zmiz, potvoro,“ vyhodili ze dveří.

Netušil jsem, co bude dál, dlouhé hodiny jsem proseděl na chodbě a doufal, že se stane zázrak. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že Naďa je definitivně pryč a já se nemůžu vrátit domů. Domů k té paní, která se o mě starala a se kterou mi bylo tak dobře.

Napřed jsem běhal po paneláku z patra do patra od dveří ke dveřím, než jsem pochopil, že mě tam nikdo nechce, každý mě jen odhání a já tam neseženu nic k jídlu. Pak se mi podařilo proklouznout a já se po dvou létech dostal zas ven. V tu ránu se mi vrátily vzpomínky na doby, než se mě Naďa ujala a s nimi i pocity beznaděje a zoufalství. Už jsem sice nebyl to maličké bezbranné kotě jako tehdy a dokázal jsem si i sehnat trochu jídla, ale blížila se zima a bylo mi jasné, že takhle dlouho nevydržím.

Před týdnem mi opět napověděl můj kočičí instinkt. Netuším, jestli něco podobného funguje i u vás lidí, ale u nás koček je to tak, že něco vidíme nebo cítíme a najednou prostě víme své. Stalo se mi to ve chvíli, když kolem mé nuzné skrýše mezi popelnicemi pospíchala jedna mladá paní a mně bylo jasné, co musím udělat. Vyřítil jsem se za ní a začal se otírat o její nohy. Zastavila se, sehnula se ke mně a pohladila mě se slovy: „Takový pěkný kocour, dobře živený, ale teď vyhublý, ty jsi se buď ztratil nebo tě někdo vyhodil.“ A představte si, že vytáhla z tašky kapsičku s krmením a dala mi najíst. Zadumaně si mě chvilku prohlížela, jak se hltavě krmím a pak odešla.

Druhý den se tam ve stejnou hodinu objevila zas a já k ní tentokrát přiběhl s nadějeplným vrkáním a se vztyčeným ocasem, jako by to byla moje stará známá. Zase mi dala kapsičku, dlouze si mě přeměřovala pohledem, kroutila hlavou a odešla se slovy: „Jestli tě tady najdu i zítra, tak si tě odnesu.“ A stalo se, třetí den přišla s přepravkou, já se vůbec nebránil, aby mě do ní zavřela, naložila do auta a odvezla k sobě domů.

V bytě u mladé paní Veroniky bydlím teprve pár dní a jsem ještě trochu vyjukaný, protože je tady rušno a já byl z dřívějška zvyklý na klid u Nadi. Kromě ní samotné zde bydlí i další obyvatelé:

Kočka Elza, která je sice poloviční než já, ale která na mě zezačátku vrčela a syčela, protože si asi myslela, že jsem nějaký vetřelec, který ji chce připravit o šéfování. Naštěstí mě pomalu začíná brát na milost a dnes dokonce svolila, abychom se navzájem opatrně očichali čumáčky.

Pak je tu Nela, to není kočka, ale fenka jorkšírka. Je asi stejně velká jako já a když jsem se sem nastěhoval, tak se mě bála. Podařilo se mi jí vysvětlit, že ji nepokoušu, ani nepoškrábu, vzala to a teď už se spolu vesele proháníme po bytě. Ale nesmíme to přehánět, když začneme být moc divocí, tak mezi nás vletí Elza a zjedná si pořádek.

Jo, a abych nezapomněl, ještě tady s námi bydlí Martin. Není to ani kocour, ani pes, ale člověk, který nějakým způsobem patří k Veronice. Zatím se mi nepodařilo zjistit, jestli je to její manžel, bratr nebo jen kamarád, jen jsem si všiml, že bývá hodně unavený, když se vrací z venku z lovu. Vlastně z práce, jak tomu lidé říkají. Tenhleten Martin má rád klid, naznačil mi to hlazením, když jsem se mu stačil na klíně. Chápu ho, vždyť je to taky chlap jako já a byl to právě on, kdo mi vymyslel jméno Barnabáš

Barnabášův příběh mi před pár dny vyprávěla Veroničina maminka paní Míla, a mě nenapadlo nic lepšího, než ho použít pro tenhle článek. Začátek příběhu je pochopitelně odhadnutý, protože není známo, jaký měl Barnabáš život před tím, než ho Veronika objevila. Nicméně smutné případy, když nějakému zvířeti zemře jeho starý milovaný člověk a ono v tu chvíli přijde o domov, nejsou bohužel vůbec ojedinělé.

Barnabáš, Veronika, Martin, Míla, Elza a Nela jsou jména skutečná. Barnabáš našel nový domov, Veronika s Martinem ho začlenili do své zvířecí rodiny. A aby toho nebylo málo, i Míla má doma kočku, která se k ní přitoulala a o kterou se stará, náklonnost ke kočkám je asi dědičná. Ze srdce přeji všem útulkovým zvířatům, aby i ona našla příští sobotu na výstavě své Míly, Veroniky a Martiny, kteří jim otevřou svá srdce.

Poznámky: Autorky fotografií (útulkářky a paní Míla) vyslovily souhlas s jejich zveřejněním. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.