Pozor na bezdomovkyně!

„Honzo, máme problém,“ sdělila mi manželka ustaraným hlasem u odpolední kávy. Došlo mi, že musí být něco hodně špatně, například porouchaný kotel, protože jen s máločím si má šikovná Soňa nedokáže poradit sama.  

„Na zahradě v boudě je vosí hnízdo, bude potřeba s ním něco udělat,“ upřesnila suše poté, co uviděla v mých očích dva velké a poněkud vylekané otazníky.

Tak vosí hnízdo. Ulevilo se mi, že nebudu muset volat kotelníka, který obvykle není k sehnání a má strašně dlouhé termíny. Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi v mládí na naší někdejší chalupě v Posázaví naučil likvidovat vosí hnízda můj táta. Občas se tam objevila na půdě na trámu, byla zavěšená na zúžené stopce a mívala maximálně tak deset centimetrů v průměru, spíš míň.

Likvidace takového hnízda pro mě jako pro malého kluka byla vždy vítaným dobrodružstvím. Vstali jsme hodně brzy ráno, když většina vos ještě spí, pobrali vše potřebné a tiše se odebrali na půdu, abychom nikoho nevzbudili. Potom vzal táta ostrý nůž, rychlým šmiknutím odřízl hnízdo těsně pod trámem a nechal spadnout do připraveného starého hrnce, který přidržoval pod hnízdem druhou rukou. Do hrnce nalil petrolej, na kterém babička vařívala v létě, když nechtěla roztápět kachlová kamna, a hnízdo pevně zavřel pokličkou. Pak jsme to odnesli ven na zápraží, zatížili kamenem a celou akci uzavřeli večer kremací těch nebohých tvorečků na zahradním ohništi.

O petroleji ani nevím, jestli se ještě vůbec prodává, ale nevadí. Hnízdo opakovaně postříkáme moderními hubícími prostředky a až to zabere, tak se do toho pustím.

„Ale to nepůjde, Honzo,“ odrazovala mě Soňa od mých odvážných plánů. „Hnízdo je narvané mezi vrchní poličku a stříšku boudy, nebudeš ho mít jak uříznout, musel bys ho vydlabat po kouskách a než bys to udělal, tak by tě ty potvory pobodaly. A navíc, tady čtu,“ manželka pilně sháněla informace po internetu, „jak odborníci varují, že je to strašně riskantní. Dloubneš do hnízda, vosy vycítí nebezpečí, prostřednictvím feromonů si to bleskurychle sdělí mezi sebou, celá kolonie najednou zaútočí a člověk pak může na ty bodance i umřít. Tak bychom to rozhodně měli svěřit někomu, kdo tomu rozumí.“

„Hasiči,“ zněl první návrh. „Hasiči?“ Zavrtěl jsem pochybovačně hlavou, „ti přece mají na práci důležitější věci než likvidaci vosích hnízd v zahradních boudách, tyhle borce nemůžu otravovat s takovou prkotinou.“

„Firmy, které se na to specializují,“ nabídla Soňa další řešení, „z jejich stránek ti přece zrovna čtu, jak je to nebezpečné.“ „Myslíš?“ Zapochyboval jsem, „ti chtějí člověka akorát napřed co nejvíc vystrašit a potom ho pořádně skásnout. Radši se půjdu podívat, jestli bych to přece jen nedokázal zlikvidovat sám.“

„Hm, nedokázal,“ zamnul jsem si rezignovaně bradu poté, co jsem otevřel boudu, ve které to hučelo jak v dobře roztopených piliňákách. V tom úzkém prostoru mezi poličkou a stříškou bylo narvané cosi, co vypadalo jako slisovaný sloní mozek, bylo to velké nejmíň třicet centimetrů, lítaly z toho vosy a šel z toho strach.

A u nás doma nastala několikadenní etapa hubení speciálními protivosími spreji, kombinovaná se sháněním, kdo by se do toho pustil, když já jsem to k manželčině úlevě tak zbaběle vzdal. Vystříkat, druhý den ticho, třetí den zase piliňáky a tak několikrát dokola. „Honzo, už to mám, jsme zachránění,“ informovala mě Soňa do práce telefonem po víc jak týdnu snažení. „Soused Pavel říkal, že dorazí v sobotu ráno a s ním přijde i kouzelník. Teda místí mistr včelař se svou výbavou, s ochrannou kuklou a hlavně se spoustou zkušeností v manipulaci s bodavým hmyzem.“

„To je super, jsi skvělá holka,“ ulevilo se mi a snažil jsem se ženu potěšit pochvalou. Ženám bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou naše vlastní, je třeba říkat, jak jsou skvělé, potěší je to, přestože to o sobě samy dobře vědí.

„Honzo, pozor na bezdomovkyně!“ Nechal se vzápětí slyšet kolega, který byl u toho telefonování a o mém problému dobře věděl.

„Jaké bezdomovkyně, prosím tebe, co to sem pleteš?“ Vykulil jsem na kolegu zmateně oči.

„Přece ty vosy, které budou zrovna pryč, a když se vrátí, nenajdou svoje hnízdo. Ty bys byl taky pěkně naštvaný, kdybys přišel z práce a místo baráku ti tam zbylo jen holé místo, no ne? Ale neboj, ony brzy pochcípou samy od sebe.“ Musel jsem dát kolegovi zapravdu, naštvaný bych rozhodně byl, přímo pekelně. A už dopředu jsem si začal připadat jako zloduch a masový vrahoun těch černožlutých neviňátek. Ale nedá se svítit, vosy jsou nebezpečné potvory a likvidovat se prostě musí, než napadne nějaké agilní ekology to šmahem zakázat.

No nic, v osudný den D, tedy v sobotu ráno si včelař kouzelník asi vzpomněl na jeden dávný zábavný pořad v televizi a prostě nepřišel. Pavel dorazil sám, měl na sobě triko a kraťasy, jednou rukou se oháněl nožem, ve druhé třímal kýbl s poklicí, a s aktivitou sobě vlastní nekompromisně vyrazil na steč k zahradnímu domku.

„Hm?“ „Hm!“ Podívali jsme se na sebe se Soňou a tiše se shodli, že takhle jsme to rozhodně nechtěli. Ale nebylo zbytí, bylo zatroubeno k boji, já vzal od Pavla ten kýbl, do druhé ruky popadnul vosokiller ve spreji a Soňa se stáhla zpátky do týlu, aby zbyl aspoň někdo, kdybychom oba padli.

Ano, přiznám se, cítil jsem se jako paďour. Zatímco Pavel hrdinsky odkrojil hnízdo rýčem a pak dodlabával zbytky, já jen otvíral a zavíral ten kýbl a bohatě vše zkrápěl sprejem. Však jsem byl za svou zbabělost po právu potrestán šťavnatým vosím zásahem.

Nakonec jsme vosám vystrojili parádní funus v kruhovém kamenném ohništi, doprovázený dokonce i hudbou, linoucí se odkudsi z okolí. Jak se to hnízdo postupně rozpadalo na jednotlivé vrstvy, plameny odkryly stovky maličkých komůrek, zaplněných vosími larvami a kuklami těsně před vylíhnutím. Ač oheň příjemně hřál, mrazilo mě při představě, že by se celá ta černožlutá armáda rozlétla do okolí plného bosých dětských nožek v trávě, slaďoučkých letních zmrzlin, zahradních bazénů a zvědavých psích čumáčků. Sám bych se do toho asi fakt nepustil a za Pavlovu odvahu jsem i se svou skvělou manželkou nesmírně rád. A ty bezdomovkyně? Těch už tam zbylo jen pár, každý den se jich objevuje míň a míň.