Potřebuju, abys mě obejmul!

„Tatínku, nutně potřebuju, abys mě obejmul,“ prohlásila asi pětiletá holčička a obrátila své oči nahoru k muži, který ji pomáhal do bundy. Sehnul se, vzal ji do náručí, ona se jej chytla jako klíště a přitiskla tvář k jeho hlavě.

Ti dva si dlouhou chvíli vychutnávali bytostnou sounáležitost otce s dcerou a bylo na nich vidět, jak jim je spolu krásně. Poté vyšli z cukrárny, kde si dopřáli trochu sladkého potěšení a zmizeli v houstnoucím šeru listopadového nedělního podvečera.

„Mamka je vyhnala na procházku, protože potřebovala pověsit prádlo, uklidit a uvařit večeři,“ zhodnotil scénku Honza.

„Anebo je to úplně jinak, její rodiče jsou rozvedení, otec ji měl na víkend a teď jí jde vrátit matce,“ zaoponovala Soňa.

Nu a mně se hned v mysli rozvinuly dva příběhy.

***

Příběh první

„Koukejte, vážení, chci to tady dát trochu do pořádku a potřebuju, abyste se mi tu nepletli,“ pravila zvesela Ivana a smetákem naznačila, jak vymetá Jindřicha a malou Irenku z bytu. „Běžte na procházku, můžete to vzít kolem řeky a nakrmit kachny, staré rohlíky jsou ve špajzu. Pak si skočte do cukrárny na něco dobrého, ale moc to nepřehánějte, budu vás čekat s večeří. A ne, abyste se mi vrátili před šestou.“

Irenka vsunula svou dětskou ručku do tátovy medvědí tlapy, tak to měla ráda a cítila se nejbezpečněji. Pomalým krokem sestoupili až k řece, cestou si táta vyslechnul novinky ze školky a na oplátku své ratolesti vyprávěl pohádku o třech koťatech, jak se učila lovit myši. Sám si ty povídačky pro dcerku vymýšlí, ví, jakou jí tím dělá radost. Při krmení kachen zavadila Irenka kulichem o větev stromu, cukla sebou a ta zpropadená pokrývka hlavy jí sklouzla na zem akorát do bláta. „To nic,“ usmál se taťka, „mamka se sice bude trochu škaredit, ale určitě nám to odpustí.“ Kulicha vložil do prázdného pytlíku od rohlíků pro kachny, strčil si to do kapsy a Irence přetáhl přes hlavu kapuci od bundy.

Pak ti dva zamířili do cukrárny na náměstí. Objednali si po žloutkovém věnečku, taťka si k němu dal tureckou kávu a Irence koupil malinovku, tu ona má nejradši. Když se zvedali k odchodu, Irenka si vzpomněla na Pavlíka, spolužáka ze školky, který žije bez táty sám s maminkou. Při představě, že by se něco takového mohlo stát jí, zatoužila po tátově náručí: „Tatínku, nutně potřebuju, abys mě obejmul.“ Taťka ji vzal do náručí a ti dva si vychutnali nádhernou chvilku bytostné sounáležitosti otce s dcerou.

Zatímco byli ti dva venku, stačila Ivana pořádně uklidit a vyluxovat celý byt, vyndat nádobí z myčky, pověsit prádlo z pračky a než se nadála, bylo půl šesté. „Usmažím jim řízky k večeři, ať mají radost,“ zajiskřilo jí v očích. Jenomže jak pospíchala, sjel jí nůž po mase a ona se ošklivě řízla do prstu. Chvíli trvalo, než se jí podařilo zastavit krvácení, ránu si musela pořádně zavázat, a tak změnila plán a rozhodla se narychlo spíchnout studenou večeři. Sotva stačila vyndat chleba na kuchyňskou linku, zarachotil klíč v zámku a Jindra s Irenkou se vrátili domů.

„Ukaž, proboha, co sis to udělala?“ Zhrozil se Jindra při pohledu na zafačovaný prst své ženy. Jejímu ujišťování, že o nic nejde, věřil tak napůl, a tak se chopil přípravy večeře sám. Dal si záležet, aby obě holky měly to, co jim nejvíc chutná, manželce nakrájel na chleba s máslem natvrdo uvařené vajíčko a dcerce jej namazal silnou vrstvou marmelády. Po večeři pod shovívavým Ivaniným dohledem vypral Irenčina kulicha v umyvadle, načež se všichni tři sesedli v obýváku a dali si několik her člověče, nezlob se. 

***

Příběh druhý

Irenka mechanicky házela kachnám jeden kousek rohlíku za druhým a v dětské hlavičce jí přitom běžel film. Krásný film o pomalu končících dvou dnech, strávených s tatínkem. Včera byli v aquaparku, tatínek ji bral do svých silných rukou, vysazoval na skluzavku a ona se náramně bavila při každém žuchnutí do vody. V umělých vlnách se sice zpočátku trochu bála, ale pak, když si ji tatínek usadil na záda za krk, ji strach přešel a ona si užívala houpání na vlnách. Dnes dopoledne si skočili na dětské nedělní loutkové představení, pak zašli na oběd a ještě je čeká cukrárna.

Ale potom..., film se jí najednou prolnul z minulosti do budoucnosti. Pak už ji bude táta muset odvést k mamince, kde zase bude ten protivnej strejda Karel. „Proč musel proboha táta odejít a místo něj se k nim nastěhovat zrovna tenhle ten, který ji nemá rád a ona jeho taky ne.“ Irenka v rozčilení mávla rukou okolo své hlavy, až si shodila kulicha do bahna na břehu řeky. „To nic,“ usmál se taťka.“ V duchu si pomyslel, jak to od Ivany pěkně slízne. Kulicha vložil do prázdného pytlíku od rohlíků pro kachny, strčil si to do kapsy a Irence přetáhl přes hlavu kapuci od bundy.

Pak ti dva zamířili do cukrárny na náměstí. Objednali si po žloutkovém věnečku, taťka si k němu dal tureckou kávu a Irence koupil malinovku, tu ona má nejradši. Když se zvedali k odchodu, Irenka si vzpomněla na Pavlíka, spolužáka ze školky, kterého ráno vodí tatínek a po obědě vyzvedává maminka. Při představě, že ona svého tatínka zas neuvidí celých čtrnáct dní, na ni padl smutek, tak tak, že se nerozplakala. Šíleně zatoužila po jeho pevném hřejivém náručí: „Tatínku, nutně potřebuju, abys mě obejmul.“ Taťka ji vzal do náručí a ti dva si vychutnali nádhernou chvilku bytostné sounáležitosti otce s dcerou.

„Už toho nech, ty jeden rošťáku, za chvilku je tady bejvalej s Irčou,“ cvrnkla Ivana laškovně Karla přes nos, vylezla z postele a šla se osprchnout. Z koupelny na něj ještě stačila zavolat: „Miláčku, prosím tě, ještě ustel a hlavně se rychle oblíkni, ta holka nemusí vědět, co jsme dělali celej víkned.“

„Nebudu se patlat s teplou večeří, Irča se bude muset spokojit se studenou, stejně je spousta hodin,“ pomyslela si Ivana a vyndala chleba na kuchyňskou linku. V předsíni zacinkal zvonek, Jindřich přivedl Irču předat zpátky matce poté, co ji měl u sebe na soudem stanovený každý druhý víkend.

„Proboha, ty seš nemehlo, tos ji nemohl pořádně ohlídat?“ Zasyčela Ivana na Jindřicha, sotva ji řekl o příhodě s kulichem. „Bych se nedivila, kdyby ti příště do tý ledový vody spadla celá,“ přisadila si, vypoklonkovala ho z bytu a dceřinu zablácenou pokrývky hlavy vztekle hodila do umyvadla.

Irenka snědla celý krajíc chleba, ale z tlačenky do sebe s nechutí nasoukala jen pár soust, zbytek nechala na talíři. Po špičkách prošla okolo dveří do obýváku, aby nerušila mamku se strejdou Karlem od televize a zavřela se ve svém pokojíku.

Z krabice vytáhla blonďatou panenku maminku, černovlasého panáčka tatínka a zrzavou maličkou panenku dceru. Posadila je na barevný pruh na koberci, který se v jejích dětských očích změnil v jídelní stůl, rodiče hezky proti sobě a zrzečku mezi ně. Pak si sedla k dětské kuchyňské lince a prohlásila: „Když chvilku počkáte, rodinko, uvařím vám něco dobrého, až se budete olizovat za ušima...“ 

***

Tak co přátelé, dali byste si chleba s marmeládou nebo s tlačenkou? Nevím jak vy, ale já bych hlasoval pro tu marmeládu a vůbec by mi nevadilo, že jsem se u toho říznul do prstu.