Popíračka covidu

„Jé, Mileno, jsi to ty? Tebe jsem neviděla snad dva roky, co tady děláš? A co to máš za křáp, copak tvůj Karel nedokáže koupit nějakej pořádnej auťák?“ Ty dvě dámy se potkaly v sobotu dopoledne na parkovišti před supermarketem.

Byly si podobné snad jenom věkem zralých padesátnic. Tazatelka vypadala jako vyzáblá svraskalá ježibaba, držící navíc odtučňovací kúru, takže by se jí lekla i Erbenova polednice. Při řeči pohazovala hlavou na hubeném krku, až se jí pod ušima výhružně houpaly velké stříbrné kosočtvercové náušnice. Na tázanou byl naopak příjemný pohled. Svou lehce oplácanou plnoštíhlou postavu měla zahalenou ve slušivých letních šatech a úsměvem ve tváři připomínala barokního andílka.

„Ahoj, Jarko, ráda tě vidím,“ odpověděla andělka. „Normálně jezdím nakupovat na dolní náměstí, ale rupla jim tam voda a mají zavříno. Tohle auto,“ ukázala na rezavého otlučeného favorita, „máme po dědovi. Naše Beruška definitivně dosloužila a Karel nemůže sehnat nic jinýho za slušnou cenu. Říká, že s autama je to teď špatný, prej do nich nejsou čipy, tak se skoro nevyrábějí. Já tomu sice nerozumím, ale...“

Andělka chtěla dokončit větu na obhajobu svého manžela, leč kosočtverečná jí cestou z parkoviště ke košíkům skočila do řeči: „Ale já tomu rozumím, má milá. Čipy samozřejmě jsou, ale místo do aut je teď dávají rozpuštěný do očkování. Doufám, že sis ten sajrajt nenechala píchnout?“

Andělce při slově očkování zatrnulo, zastavila se v půli cesty ke košíkům a místo odpovědi na otázku se naježila: „Jaks na to přišla, prosím tebe? Náš děda, co máme po něm to auto, na covid umřel. Bohužel moc brzo, aby to očkování stihnul, jinak tady mohl s námi ještě bejt.“

„Na jakej covid, Mileno, ty těm nesmyslům fakt věříš?“ Naježila se teď pro změnu i kosočtverečná. Zařadila si Milenu do škatulky svědků covidových a prohlásila: „Vašeho dědy je mi líto, upřímnou soustrast, ale na covid fakt neumřel, musel to bejt nějakej infarkt nebo něco podobnýho. Covid totiž vůbec neexistuje, má milá, jestli to teda nevíš. Všechno je to jen humbuk, aby z nás udělali loutky a přes to očkování mohli ovládat. Četla jsem to na fejzbůku, tam píšou, jak to doopravdy je.“

Andělce přišlo kosočtverečné líto, taková to bývala bezvadná a veselá ženská, a teď tohle. Nicméně nehodlala jí začít vyvracet její popíračskou teorii, založenou na hoaxech a fake news, vyčtených z pochybných internetových stránek, a chystala se změnit téma. Než jí však stačila položit nevinnou otázku stran malých vnoučat, vycvakly si dámy každá svůj košík a došly až ke dveřím do obchodu. Andělka automatickým pohybem vytáhla z kabelky náhubek a s lehkou nevolí si ho nasadila. Dlužno přiznat, že jí tato povinná část oblečení bohužel zakryla velkou část obličeje a poněkud ubrala na její barokní kráse.

Kosočtverečná vjela do prodejny v závěsu za andělkou, ale na rozdíl od ní zůstala nahoře bez. Opět dlužno přiznat, že se tak stalo též bohužel, protože svou tváří natolik vyděsila poblíž stojící malou holčičku, že tato s jekotem prchla za maminčinu sukni. Leč nekritizujme, nikdo přece nemůže za to, jak vypadá.

„Ty to nosíš? Okamžitě to sundej dolů!“ Komentovala kosočtverečná andělčino nasazení náhubku.

„Jarko, ne, že by mi to bylo příjemný, ale v krámě to mít musím, tak proč bych to měla sundávat?“ Zeptala se andělka překvapeně.

„Mileno, tadyhle v tomhle,“ kosočtverečná přistoupila až k andělce a přejela jí prstem po svislé rýze na přední straně náhubku, „je práškovej plyn. Dávají ho tam proto, aby nás postupně pomaličku všechny otrávili.“ To by ses na tom fejzbůku dočetla taky.

„Prosím tě, Jarko, kdo jako to tam podle tebe dává? A kdo strká ty čipy do očkování?“ Zeptala se teď andělka už dost ironicky, zatímco si ukládala svazek banánů do košíku.

„No, oni přece,“ kosočtverečná přešla andělčin ironický tón bez povšimnutí a odpověděla naléhavě vážným hlasem. Jestli chceš, přijď se zejtra podívat na setkání naší skupiny, tam se dozvíš spoustu věcí, o kterých, nemáš ani tušení, jak vidím. Teda jestli ovšem nejsi naočkovaná, takový tam nebereme. Tak seš nebo nejseš?“

Andělce došla trpělivost: „Samozřejmě, že jsem naočkovaná. Já, i celá naše rodina. Vím sice, že to není všemocný, ale pokud ten prevít dostanu, nebudu ho tolik šířit dál a hlavně na to neumřu jako náš děda, protože...“

Kosočtverečná při informaci o andělčině očkování instinktivně couvla od své kamarádky o dva kroky zpátky, až svým kostnatým pozadím vrazila do regálu s bramborama. Nicméně ani to jí nezabránilo skočit jí opět do řeči: „No, tak to mezi nás rozhodně nechoď a dělej, jak myslíš. Ale jedno ti řeknu, mužovi a synovi jsem očkování zakázala, starej mě poslechnul, ale mladej bohužel ne. A už je to tady, abys věděla, už ho mají v hrsti. Do tý doby mě poslouchal jako hodinky, ale teď se vzepřel a utekl od nás za nějakou holkou. Sice tvrdí, jak se do ní zamiloval a jak je šťastnej, ale já mu nevěřím ani slovo, vím totiž svoje. Ona je určitě jejich agentka, dostala ho do svý moci a on teď pro ně bude dělat všechno, co potřebujou.“

Andělce v tu chvíli zazvonil telefon. Volal jí Karel s prosbou, jestli by si mohla pospíšit, že nutně potřebuje auťák. V padesát kilometrů vzdáleném městečku objevil nadějnou jetou oktávku a chtěl si ji zamluvit, ale prodejce ho odbyl s tím, že žádné rezervace nedělá a že kdo dřív přijde, ten dřív mele. „Jasně miláčku, za chvilku jsem doma. A nebude ti vadit, když tam pojedu s tebou?“ Odpověděla andělka svému choti, omluvila se kosočtverečné, že musí rychle vypadnout a s úlevou prchla k pokladnám s tím, že zbytek nákupu holt počká.

Kosočtverečná si pomyslela cosi o pomýlenosti většiny národa a o marné snaze vědoucích. Mohutně si odfrkla, až svým dechem orosila rohlík, který právě držela v ruce. „Je gumovej, vemu radši housky,“ povzdechla si otráveně a orosený rohlík vrátila zpátky do regálu.

***

Tahle scénka se odehrála ve druhé polovině srpna. Karel se svou andělskou Milenou jsou pořád bez auta, nadějná oktávka se ukázala býti téměř vrakem. Oba tedy zatím stále jezdí otlučeným rezavým favoritem a budou jím jezdit tak dlouho, dokud neseženou něco lepšího. Ale berou to s humorem a svému vozidlu říkají „náš milej veterán.“

Kosočtverečná Jarka je na tom o dost hůř. Hned druhý den se nakazila covidem na setkání své „skupiny vědoucích,“ kam to přitáhnul jeden jejich člen poté, co si přivezl vira jako suvenýr ze zahraniční dovolené. Od kosočtverečné to pak chytil její muž, který tím prošel jen v lehké formě prakticky bez příznaků. Ona se však zařadila mezi těch několik desítek pacientů, kteří jsou v těchto dnech s covidem v nemocnicích a on se modlí, aby to přežila...