Věř svým očím

„Promiň, Marku, já s tebou na to kafe fakt nemůžu jít. Musím do zítřka opravit písemky za celou třídu, ještě jsem s tím ani nezačala a už tak u toho budu sedět do noci. Tak se na mě nezlob, prosím.“

Se smutným povzdechem jsem odložila telefon. Nebyla to pravda. Páteční slohové práce na téma: „jak si představuji svou roli v partnerském životě“ byly opravené už od včerejška a teď v čase nedělního odpoledne jsem měla volno.

Několik těch prací mě zaujalo. V mysli se mi vynořil elaborát nadějného sebevědomého studenta Franty Dvořáčka. Ten se už teď ve svých představách viděl v čele prosperující firmy a po boku výstavní ženy, která ho reprezentuje při všech společenských příležitostech. Připomnělo mi to mého bývalého manžela, který mě před několika léty opustil. Našel si reprezentativnější ženu pro své přerostlé ego a ve mně zanechal hlubokou jizvu, že já přece té jeho nové nesahám ani po kolena.

„Tohle může spravit jedině sprcha,“ prolítl mi hlavou optimistický nápad. Svlékla jsem se a těšila na osvěžující proud vlažné vody. Před vstupem do sprchového koutu jsem zahlédla svůj obraz v zrcadle a chmurné myšlenky se mi vrátily.

„Kdybych byla chlap, taky bych se nejspíš opustila,“ pronesla jsem s cynickým úšklebkem směrem ke svému vypouklému a na dvě nepravidelné části jizvou rozdělenému břichu.

„No a vy dvě, vy se tomu snad ještě budete smát?“ Odsekla jsem svým o co menším, o to povislejším ňadrům, která se jakoby výsměšně zhoupla ze strany na stranu.

„A ani ty se mi nemusíš pořád připomínat,“ posteskla jsem si nad svým rozměrným pozadím, kvůli němuž jsem se jen s obtížemi protáhla úzkými šoupačkami dovnitř. Nicméně následný koncert vodních kapiček na pleti mi přece jen dokázal vylepšit náladu a já si uvědomila, že všechna ta kritika vlastních tělesných proporcí není projevem nenávisti vůči vlastní postavě, ale mým osobitým smyslem pro černý humor.

Odchod bývalého manžela jsem nezavinila jen já, oba jsme byli prostě rozdílní a nedokázali jsme to ustát. Když to trochu nadsadím, tak on potřeboval dámu z módního salonu a z parfumerie, a tak jsem mu já coby obyčejná ženská z domácích potřeb a z lahůdkářství prostě nestačila. A čím byl on pro mě? Vrchní ředitel je sice pan někdo, ale na chlapíka z provozu v určitých věcech nikdy mít nebude. Na tohle trefné přirovnání jsem si vzpomněla, když jsem osvěžená na duši i na těle vylézala ze sprchového koutu.

Zvolna jsem si oblékala stařičký měkký froté koupací plášť, který jsem měla tak ráda, že jsem se s ním nedokázala rozloučit, přestože jsem se do něj už prakticky nevešla. Znovu jsem zahlédla svůj obraz v zrcadle a vzpomněla si na Marka, kterému jsem před chvílí odmítla pozvání na kafe se zákuskem do cukrárny na náměstí. Minulý ročník jsem věnovala zvláštní pedagogickou péči jeho synovi a podařilo se mi ho zachránit od téměř jistého vyhazovu z naší střední školy. Naprosto neprofesionální odmítnutí finanční odměny za tuto práci navíc jsem si tehdy vnitřně zdůvodnila tím, že to bylo akorát v době, kdy Markova manželka podlehla své letité alkoholové závislosti.

Z úvah nad klikatými cestičkami vlastní a Markovy minulosti mě vytrhla zima. Věnovala jsem rychlý pohled husí kůži na svém asymetrickém břiše, dvěma prsty si přejela přes chladem vystouplé bradavky drobných nepevných prsů a až s vyvinutím menší síly se mi podařilo zahalit celé své rozměrné pozadí do stařičkého koupacího pláště.

Nakonec jsem se zahleděla do svých šedozelených očí a zarazila se. Ty dvě studánky jakoby ke mně hovořily svým vlastním rozumem, nezávislým na mých neveselých úvahách: „Jo, jo, holka, správnej chlap by ti dokázal říct, co se mu na tobě líbí. Jeho ruce by tě rozhodně zahřály líp než tenhle letitej kus hadru. A jeho duše by ti prosvítila celej život.“

Přešla jsem do kuchyně a automaticky vytáhla plechovku s kafem. Myšlenky na Marka se mi vrátily. Když jsem tehdy před víc jak rokem odmítla honorář za doučování jeho syna, přijala jsem alespoň pozvání do cukrárny na náměstí, chápala jsem to od něj jako takové poděkování. Zašli jsme tam jednou, podruhé, potřetí, až se z toho stal jakýsi zvyk. Pokaždé tak jednou nebo dvakrát za měsíc jsme si tam dali kafe se zákuskem, párkrát dokonce sklenku vína. Vyprávěli jsme si o svých osudech, starostech i radostech, životních příhodách i nehodách.

Zlom v kamarádství mezi mužem a ženou nastal ve chvíli, kdy mi Marek přinesl ukázat nějaké starší rodinné album a já okomentovala dávnou fotku jeho nebožky manželky nevinnou poznámkou: „Jé, tys měl úplně stejnou kuličku, jako jsem já.“

Marek se tehdy zarazil a věnoval vážný pohled. Chvíli mlčel, pak se mi podíval zpříma do očí, vzal moji ruku do svých dlaní a tichým hlasem pravil: „Víš, Ireno, já už jiný nebudu. Teď bych chtěl jednu takovou zase mít. Chtěl bych tebe. Mám tě rád.“

Tehdy jsem mu beze slova utekla z cukrárny jak malá holka. Uvědomila jsem si, že svými slovy vyřkl i moje tajné přání a vylekala jsem se, že to nemůže dopadnout dobře. Dostala jsem strach, že mi v lepším případě uteče hned, jakmile mě poprvé uvidí svlečenou, v horším případě ode mě odejde po čase a zopakuje se scénář mého prvního manželství. Tohle se stalo před měsícem, od té doby jsme nebyli v kontaktu, až dnes mi zavolal a znova pozval do cukrárny na náměstí. Bylo mi jasné, že pokud kývnu, tentokrát půjde o víc než kávu, zákusek nebo sklenku vína.

Zamyslela jsem se. Zkoumavým pohledem jsem přejela poklop s mramorkou, kterou jsem si dopoledne upekla sama pro sebe. Plechovku s kafem jsem odložila zpátky na kuchyňskou linku a vrátila se do koupelny k zrcadlu. Tentokrát jsem však nehodnotila svou postavu, ale znovu jsem se zadívala do odrazu svých očí a v duchu jsem jim položila otázku: „Opravdu? Mám?“

„Ano. Musíš žít.“ Odpověděly mi pevným pohledem.

Volným tempem jsem se vydala do pokoje, posadila se do křesla a vzala do ruky telefon. Úmyslně pomaličku jsem oddalovala každé přejetí prsty po displeji, až jsem konečně vyhledala poslední přijatý hovor. S pocitem určitého rošťáctví jsem stiskla ikonku „zavolat zpátky“ a když se Marek ozval, zvesela jsem mu řekla: „Marku, spletla jsem si rozvrh, sloh je až v úterý. Tak jestli ještě máš chuť na to kafe...“

Zmlkla jsem a vychutnávala si jeho překvapenou odpověď. Potom jsem vynesla trumfové eso: „Ale do cukrárny nejdu. Čekám tě u sebe doma s čerstvou mramorovou bábovkou.“

Ponořila jsem se do hlubin kuchyňské linky a vyhrabala odtamtud sváteční dezertní nádobí, které jsem nepoužila už několik let. Přeleštila jsem ho čistou utěrkou a šibalsky pronesla ke svým očím, které to všechno spískaly: „Jo, máte pravdu, přece nejsem ještě tak stará. A kdyby to nakonec náhodou nevyšlo, tak Marka aspoň potěším tím, že jeho synátor teď patří mezi pět nejlepších studentů ve třídě.“