Heleno, hledej!

„Tak copak si dáte?“ Zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem doplnění sil po odpoledním courání nezvykle chladnými ulicemi města.

„Pro mě gnocchi aglio olio,“ snažil jsem se byť s mizernou výslovností nepoplést název té italské lahůdky. „A k tomu pivo, samozřejmě.“

„Pro mě smažený sýr, k pití si dám kofo... ale ne, taky pivečko, malé,“ držela se mnou basu ohledně pitiva má drahá zákonná. Číšník jen pokýval hlavou, odkvačil a my si jali krátit čas čekání na krmi pozorováním okolí.

Po páté odpolední byla restaurace poloprázdná, ob stůj seděla trojice dam středního věku, u výčepu na barové stoličce prodléval starší pán s opravdu hodně vypracovaným pivním břichem a pod ním na zemi spal pes. Tedy pes, spíš maxipes fíkovských rozměrů, akorát, že byl celý černý. A taky neštěkal lidskou řečí, respektive neštěkal vůbec, neb spal.

Z dámského kupé, totiž chci říct, od dámského stolu k nám doléhaly útržky vět:

„V pondělí jsme dělali zkoušky na střední a vypadá to nadějně.“

„To náš Pepík je už ve třeťáku, za rok bude maturovat, holky já to nechci vidět, budeme ho muset s manželem pořádně přitáhnout.“

„O manželovi mi ani nemluv, ten můj moula dneska ráno zas tak blbě vyluxoval, že jsem mu to musela hodit na hlavu, aby to udělal znovu.“

Rozhovor těch tří se nesl ve stále stejném stylu, blondýna v růžových šatech se zrzkou, oděnou do černé halenky střídavě hodnotily školní úspěchy svých ratolestí a letošní jarní módu ohledně dámských střevíců, zatímco hnědovláska v kostkované mikině monotematicky kritizovala svého manžela. Prostě nic neobvyklého, co by vybočovalo z běžného žvatlání několika žen, které se sejdou o sobotním podvečeru v restauračním zařízení.

Zatímco my se Soňou se zvolna pustili do konzumace těstovin a smaženého sýra, obé zapíjeli lahodným zlatavým mokem nejvyšší kvality na světě, břicháč z barové stoličky sledoval dámské štěbetání. Školní úspěchy potomků blondýny a zrzky oceňoval souhlasným pokýváním hlavou a neúspěchy chápavým výrazem ve tváři, jakoby se snad jednalo o jeho vlastní děti. Avšak jakmile přišla hnědovláska s další výtkou stran svého manžela, břicháč se zamračil a tiše zaúpěl, jako kdyby kritizovala jeho samotného. Po chvilce ho to přestalo bavit, odmítl číšníkovu nabídku načepování dalšího půllitru, slezl ze stoličky, navzdory protestujícímu břichu se sklonil ke svému psovi a něžně jako nějaké dítě ho pohladil se slovy: „Helenko, vsávej, jdeme domů.“

„Takže ne maxipes, ale maxifenka,“ mrkla na mě Soňa.

„A asi už toho má dost za sebou,“ odpověděl jsem při pohledu na to zvíře. Helenka vstala a bylo na ní znát, že už není z nejmladších. Pohybovala se trochu toporně a teprve na světle bylo vidět, jak její černý kožich prokvétají šediny. Nicméně před odchodem si zřejmě nedokázala odpustit svůj snad každodenní rituál, oběhla všechny stoly a zvědavým čumákem zkoumala, jestli pod některým z nich neobjeví něco neobvyklého. Břicháč ji párkrát slovně pobídl, aby si pospíšila, ale pak jen pokrčil rameny a trpělivě čekal, až Helenka vykoná svou práci. A už, už by se byl dočkal, kdyby...

„Proboha holky, nevíte, kde mám to srdíčko? No přece to zlatý na krk na koženým řemínku, jak jsem vám ho před chvilkou ukazovala. Dal mi ho Emil, ten můj blbec by se v životě na nic takovýho nezmohl. Doteď jsem ho měla v kabelce a už ho nemám.“ Že nevíte, kdopak se nám to najednou rozječel na celý lokál? Ano, samozřejmě, že to byla hnědovláska v kostkované mikině, prve se chlubila, ale teď se zmateně rozhlížela kolem sebe a div nelomila rukama nad náhlou ztrátou šperku od jakéhosi Emila. Snad obdivovatele nebo dokonce milence, čert ví, i když si nedokážu představit, kdo by takovou protivnou ječivku dokázal obdivovat, nedej bože udržovat s ní vedlejší vztah.

Těžko odhadnout, jaké pochody se v tu chvíli odehrály v břicháčově hlavě. Snad si vzpomenul na lepší časy, když ještě neměl svůj pupek tak vypracovaný a když byla jeho Helenka v plné síle. Zcela proti očekávání všech přítomných odchytil svou fenku u posledního zkoumaného stolu, vzal ji za obojek a odvedl k dámám.

„Vypadněte s tím čoklem, proboha!“ Vyštěkla hnědovláska na břicháče v okamžiku, když přistrčil Helenčin čumák k její kabelce a nechal ji nasát pachy jejího obsahu.

Břicháč zcela ignoroval hnědovlásčin rozkaz ohledně vypadnutí se svým čoklem, pohlédl na zvíře a důrazným hlasem zavelel: „Heleno, hledej.“

V ten moment si na dávno zaváté lepší časy vzpomněla i fenka, krátce zvedla hlavu, koukla na svého pána, a pak začala s čumákem u země rejdit po lokále. V podstatě kopírovala všechny přesuny, které tam hnědovláska toho dne učinila. Helenka napřed propátrala stůj a jeho blízké okolí, pak odběhla až ke vstupním dveřím, nakonec si to zamířila k dámskému WC, packou zkušeně zmáčkla kliku a zmizela uvnitř. Po krátké chvilce se opět vynořila s jakýmsi předmětem v tlamě, vrátila se k břicháčovi, složila mu tu věc k nohám a vyřkla hlasité spokojené: „haf!“

„Hodná holka, pořád to umíš,“ pochválil ji břicháč, poplácal ji po zádech, z kapsy obnošeného kabátu vyštrachal pamlsek a s hrdým úsměvem jím Helenku odměnil. Teprve poté sebral ze země sice poněkud oslintané, ale zcela neporušené zlaté srdíčko, navlečené na koženou šňůrku a bez jakýchkoli emocí jej se slovy: „tumáte, madam“ předal ječivé hnědovlásce.

Jestli si myslíte, že hnědovláska odměnila břicháče a Helenku oním kouzelným slůvkem od písmene dé, tak se hluboce mýlíte. Jediné, nač se zmohla, bylo afektované „no,“ které znělo spíš jak „ňo,“ neb bylo doprovázeno samolibým pomlasknutím. Srdíčko na šňůrce chňapla do ruky, pečlivě ubrouskem očistila od psích slin a vrátila do kabelky.

Rozruch v lokále opadl, dámy se vrátily ke své konverzaci a břicháč zaplatil útratu. Pak se konečně s Helenkou po boku vydal ke vstupním dveřím, ale nedalo mu to, když míjel náš stůl, na moment se zastavil, naposledy střelil pohledem po ječivé hnědovlásce a jen tak tiše jakoby pro sebe si ulevil: „Tebe bych tak chtěl mít doma, náno.“

Nána... totiž pardon, hnědovláska ho zaslechnout nemohla, ale my se Soňou ano. A jak už léty sžití manželé občas reagují úplně stejně, oba jsme jeho a vlastně i Helenku odměnili zdviženým palcem a souhlasným kývnutím.