Počkej, dvounožče, my ti to pěkně spočítáme

„Ségro, viděla jsi ty fotky, které si tady náš dvounožec zapomněl? Vždycky nám tvrdí, že když nás tu ráno nechává samotné, tak jde pracovat. Jenže z těch obrázků je jasné, že se jde bavit s jinými kočkami. To mu teda nedaruju.“

„Bráško, nebyla bych na něj tak přísná. Nedělá to schválně, on se jen zbláznil a už bez těch koček prostě nemůže být. Má kliku, že jeho kolegové jsou shovívaví a nechávají ho, aby si myslel, že pracuje.“

„Rózko, jsi si tím opravdu jistá?“

„Santíku, tak se podívej na tenhle obrázek. Představ si, že k našemu dvojnožci přijde někdo do kanceláře. Třeba jeho šéf. A chce po něm, aby mu něco ukázal na obrazovce. Například, jak splnil nějaký naléhavý úkol.“

„Rózko, asi máš pravdu, on je kočkoman. Vždyť na tu obrazovku není pro samé kočky ani vidět a já se divím, že mu to ten jeho šéf vůbec trpí.“

„Santíku, ale to není zdaleka všechno. Co si myslíš, že se stane, když si někoho pozve na kafe? Nevíš? Tak koukej.“

„Vidím, Rózko, vidím. Dá návštěvě vybrat. Buď prázdný hrnek nebo hrnek s lógrem, co zbyl po kafi, které vypil sám. Ale hlavně, že jsou oba s kočkou a vedle je ještě kočičí kalendář. Být dvounohou návštěvou, tak se seberu a uteču.“

„Bráško, chápeš to sice správně, ale tak jednoduché to ta návštěva zase nemá. Když se obrátí a chce prchnout, narazí na tohle na dveřích.“

„Ségro, tohle mu fakt spočítám. Co je nám do jeho šéfa, kolegů a do těch koček v kanceláři, má zůstat doma a věnovat se nám.“

„Ale Santíku, ty to fakt nechápeš. On je duševně nemocný. Jestli s tím něco neuděláme, tak ho z té práce nakonec vyhodí. Víš co? Budeme ho léčit. Jsme přece kočky a každý ví, že kočka léčit umí.“

„Tak dobře, Rózko, umňoukala jsi mě, zkusíme to s ním. Budeme ho léčit zpěvem. Ráno než se probudí, jakmile přijde odněkud domů, večer před spaním a třeba i v noci mu budeme silnými hlasy zpívat dua. Aby nás nakrmil, abychom nemuseli tajně ujídat po nocích, pustil ven, pustil dovnitř a vůbec, aby se nám pořádně věnoval.“

„Správně bráško, máš dobrý nápad, tak si to vezmi na starost ty a vždycky se ozvi, když bude potřeba, abychom mu společně zazpívali.“

„Nojo, ženská. Jeden něco mňoukne a hned to dostane na hrb.“

„Neprskej, však já si vezmu na starost něco jiného. Pokaždé, když půjde po schodech dolů, tak se mu budu plést pod nohy, aby si cvičil bystrost a koordinaci pohybů. To mu moc pomůže posílit duševní zdraví, zvlášť po ránu, když je celý rozespalý.“

„Vždyť já už neprskám, ségro. A tohohle cvičení budu rád provádět s tebou. Však víš, že ve dvou se to lépe plete. Ještě jedna věc mě napadá, budu mu dělat akupunkturu. Takovou drápkovou masáž při lovení nohou, našlapávání břicha a tak vůbec. Přidáš se?“

„To víš, že přidám, Santíku. To by v tom byl kočkočert, aby se po naší léčbě duševně neuzdravil. V práci si nechá jen ten obrázek tříbarevné kočky, to je přece naše předchůdkyně Linda. Šéfovi bude moct pěkně ukázat na obrazovce, co bude chtít a kolegům nebude nabízet prázdný hrnek s lógrem.“

„Dobře jsme to vymysleli, Rózko, musím nás pochválit. Ale stejně to tomu našemu dvounožci pořádně spočítáme, jakmile dorazí domů. Začneme s hlasitým zpěvem a pak hned s drápkovou masáží. Teď promiň, jdu si trochu odpočinout ven.“

„Tak fajn bráško, já ho jdu vyhlížet, však tě včas zavolám.“