Paní Blanka a její kočky

Představte si šarmantní dámu, která by už dávno mohla seknout s prací a užívat si zaslouženého odpočinku. Nicméně paní Blanka tak neučinila, stále ještě každé ráno vyráží do zaměstnání, aby vydělala nějaký ten penízek navíc.

Možná vás napadne otázka, nač ty peníze tolik potřebuje a proč si od té práce už nemůže dát konečně pokoj. Pro parádu? Nebo snad z chamtivosti? Ale kdepak, paní Blanka je bytost veskrze nenáročná a skromná. 

Tak proč tedy? Pro kočky. Ta čtyřnohá huňatá klubíčka jsou tvorové, kterým paní Blanka zasvětila velkou část svého života, svého času a svých prostředků. Ve svém domácím depozitu se stará o ty nejpotřebnější, a mně se od ní dostalo obrovského privilegia. Dovolila mi totiž maličko nakouknout pod pomyslnou kočičí pokličku a udělat reportáž. Chcete se taky podívat? Tak pojďte, jste zváni.

„Tak kolik tu vlastně máte svěřenců, kteří jsou vaši vlastní a které se snažíte umístit?“ Optal jsem se po milém přivítání v přízemním bytě panelového domu. Věděl jsem z dřívějška, že ne pro všechny kočky hledají útulkářky nové domovy. Některé si nechávají, protože k nim nakolik přilnuly, že by se jich prostě nedokázaly vzdát. Nebo proto, že jde o tvorečky staré, celoživotně plaché, nějakým způsobem postižené, zkrátka neumístitelné.

„Momentálně asi deset plus koťata, ráda bych umístila hlavně tu kočičí drobotinu,“ dostalo se mi odpovědi. „Ale nemyslete si, že je všechny uvidíte, někteří se poschovávají, jakmile přijde nějaká návštěva.“

Vůně kávy, kterou mě paní Blanka pohostila, možná přilákala mourovatého Teodora, který se zvědavě zjevil ve dveřích.

„Je obdivuhodné, jak tu máte při tolika kočkách čisto a voňavo,“ pronesl jsem konverzačním tónem.

„S dospělými je to dobré, ale koťata občas zazlobí, to mám pak hodně práce s uklízením,“ chytla se tématu moje hostitelka. „Ale přestože jste nic nepoznal, některým lidem ty kočky prostě vadí, pořád si stěžují a vyhazují jídlo, které dávám venkovním toulavcům před okno. A představte si, že na mě před časem jedna sousedka poslala udání. Přišla na mě kontrola kvůli hygieně, samozřejmě bylo všechno v cajku, ale měla jsem s tím spoustu starostí a byla jsem pořádně otrávená.“

„Ta sousedka mě všude pomlouvala dál,“ pokračovala zvolna paní Blanka, „až jsem si řekla, že by bylo nejlepší, kdyby se musela odstěhovat. Jenomže jsem jí nechtěla přát nic zlého, to se nedělá, a řekla jsem si, že na to půjdu obráceně. Začala jsem jí přát, aby neočekávaně přišla k penězům a aby jí bydlení v paneláku začalo připadat pod úroveň. A představte si, jaké jsem měla štěstí. Ta sousedka získala nějaký majetek v restituci a přestěhovala se do svého.“

Náhoda? Nevím. Zmohl jsem se jen na pokývání hlavy a poznámku, že myšlenky dovedou mít sílu. Bohužel už mě v tu chvíli nenapadlo říct, že při vyšší koncentraci černých koček se takovému štěstí nelze divit.

Paní Blanka se začala rozhlížet po skrýších, aby mi ukázala některé ze svých plašších svěřenců, až objevila Flóru, která se po celou dobu schovávala na lavici za stolem. To jí přivedlo k další příhodě.

„Jednou mi mojí známí svěřili do péče svých několik koček, aby mohli odletět na čtrnáctidenní dovolenou. Každý den jsem je chodila krmit, opečovat a čistit jim stelivo, pokaždé se kolem mě seběhly všechny až na jednu, která přede mnou utekla pod gauč už při předávání klíčů. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že se určitě vyleze najíst, jakmile odejdu, ale když se neukázala několik dní, dostala jsem strach a začala ji hledat. Prolezla jsem celý jejich byt a kočka nikde. Jediné, co mě napadlo, bylo, že ta kočka musela nepozorovaně utéct ven, když jsem přišla nebo odešla. Nechápala jsem, jak by se jí to mohlo podařit, ale přesto jsem venku vyvěsila cedulky, že se hledá ztracená černá kočička. Byla jsem z toho zoufalá, nejen co řeknu těm svým známým, až přijedou, ale hlavě proto, že mě mrzí každá ztracená kočka bez ohledu na to, čí se to stalo vinou.“

Jen jsem tiše přikyvoval a napjatě čekal na rozuzlení celé příhody.

„A víte, jak to nakonec dopadlo?“ Usmála se paní Blanka. „Dvanáctý den jsem tu kočku objevila nacpanou ve škvírce za skříní. Za celou tu dobu si na moje návštěvy nedokázala zvyknout a pokaždé, jak jsem zarachotila klíčem v zámku, tak tam musela znovu utéct. To víte, že jsem ji navzdory protestům vytáhla a zkontrolovala. Byla na mě sice naštvaná, ale bříško měla plné a byla naprosto v pořádku. Známým jsem o tom samozřejmě nic neřekla, nechtěla jsem je vylekat.“

Moje náklonnost ke kočkám je sice možná všeobecně známá, ale takhle jim zasvětit život jako to udělala paní Blanka a jí podobné dobré duše, to bych asi nedokázal. Když jsem se jí zeptal, jak ke své kočkomilnosti a domácímu depozitu přišla, dlouze se rozpovídala.

„Ke kočičí lásce mě vlastně přivedla moje dcera. Když jsem ještě byla vdaná, jezdili jsme na chalupu ke tchýni a tchánovi, kde žila spousta koček takovým tím venkovským způsobem. Nikdo se o ně moc nestaral, ony přežívaly od chalupy k chalupě, jak se dalo. Dcera v nich našla zalíbení, a tak jsme jim tak nějak automaticky spolu začaly pomáhat. Krmit, vybírat blechy a klíšťata, později i nechat kastrovat, abychom aspoň trochu omezily neustále přemnožování.“

„Jenomže pak jsem se rozvedla, zůstala s dcerou sama, na tu chalupu už nemohla jezdit a péči o tamní kočky musela přenechat stařičké babičce, která nám už tehdy aspoň trochu pomáhala. Janě (dceři) se po kočkách začalo stýskat a tak dlouho mě prosila, až jsem jí za samé jedničky ve druhé třídě slíbila kočku z útulku. A představte si, že se tak snažila, až ty samé jedničky opravdu dostala. Tak jsme se vypravily do útulku, Jana vykulila oči a prohlásila, že by je chtěla všechny. To samozřejmě nešlo, ale donesly jsme si domů naší první kočku Lucinku. A do toho útulku jsme začaly chodit pravidelně pomáhat.“

„Koncem osmdesátých let ve čtvrté třídě dostaly děti za domácí úkol napsat sloh, co dělají jejich rodiče. Jeden kluk napsal, že jeho táta je poslanec a vymýšlí zákony, druhý, že má maminku letušku a nějaká dívenka se rozepsala o své mamince, jak pracuje jako redaktorka v ČTK a píše důležité zprávy. A moje Jana nevěděla, jak mě s takovými významnými lidmi srovná. Tak se prostě rozepsala o tom, že je její maminka úplně obyčejná a jak se stará o opuštěné kočky. A představte si, co se stalo za pár dní. Dcerka přišla domů ze školy s rozzářenýma očima, paní učitelka vyhodnotila její sloh jako nejlepší a dokonce ho četli ve školním rozhlase. Nu a pak už to šlo ráz na ráz, potřebné kočky nám doma začaly přibývat jedna za druhou.“

„Ještě vám povím perlu. Když šla dcera do puberty a třeba se bála, že jí něco zakážu, komunikovala se mnou přes kočky. Nějakou mi přinesla v náručí a spustila: ‚Mami, Sněženka se tě ptá, jestli bych mohla do kina, ten film je prý moc hezký?‘ No a já odpověděla té kočce: ‚Sněženko, vyřiď Janě, že jí to dovolím, ale musí mi slíbit, že bude do osmi doma.‘ A to si pište, že se dcera vrátila včas, věděla, že mi musí pomoct s večerním krmením a čištěním. A pomáhá mi dodnes, když třeba musím někam nakrátko odjet, tak se mi sem chodí o všechny starat. Dávno má vlastní rodinu, ale čas si vždycky najde.“

***

Na závěr ještě pár fotek nedávno zachráněných koťat, pro která bude paní Blanka po umazlení hledat umístění do nových lidských rodin. Má jich samozřejmě víc a pokud by vás některé z nich vzalo za srdce, můžete paní Blanku kontaktovat přes útulek Dobříšsko, se kterým úzce spolupracuje.

Možná mi to nebudete věřit, ale když jsem od paní Blanky a jejích koček odcházel, měl jsem takový zvláštní pocit dojetí a štěstí. Pocit, který mívám pokaždé, když vidím, jak se někdo o někoho nezištně a s láskou stará.

Poznámka: Články o opuštěných kočkách jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.