Ošklivá Miriam

Narodila jsem se jako poslední z vrhu čtyř koťat, prý o mně tehdy říkali, že jsem nejslabší a ošklivá. Na rozdíl od svých sourozenců jsem měla šedobílý jakoby špinavý kožíšek a trochu křivou tlamičku. A tak mě chtěli utopit.  

Už, už mě panímáma chtěla strčit do sudu s vodou na zalévání a přidržet pod hladinou, když jí v tom na poslední chvíli zabránila paní Věra, která zrovna přinesla pár vajíček: „Počkejte, sousedka, nechte tu maličkou žít. Jen co ji vaše Moura odkojí, tak si ji vezmu k sobě, stejně potřebuju někoho na chytání myší.“

A tak jsem se sotva ve třech měsících stěhovala z domu na náměstí až na okraj vesnice k paní Věře. Udělala mi pelíšek ve své malé chaloupce mezi postelí a kamny a po večerech mi dlouze vyprávěla o svém životě. Brzy jsem se naučila chápat význam jejích slov.

„Víš, maličká,“ svěřila se mi jednou, „i o mně vždycky říkali, že jsem moc krásy nepobrala. A měli pravdu, však se na mě podívej. Nikdy jsem nebyla vdaná a z jedné krátké známosti se mi narodil jediný syn. Ale to už je dávno, jakmile jsem ho vychovala, odstěhoval se do města“

Pak si mě vzala paní Věra na klín, dlouze si mě prohlížela a prstem mě jemně hladila po křivých tvářích: „Panímáma neměla pravdu, nejsi ošklivá, jsi krásná. A budeš se jmenovat Miriam. Víš, to je staré biblické jméno a ‚krásná‘ je jeden z jeho významů. Možná tomu nerozumíš, ale věř mi, že když jsem teď k stáru přestala chodit pracovat na statek, je pro mě krásné tě tu mít.“

Zpočátku mě paní Věra brala ven na zahrádku, jen když tam mohla být se mnou a hlídat mě, abych se neztratila. Ale jak jsem rostla, byla jsem čím dál tím samostatnější. Už jsem tam směla být sama a začala jsem se učit lovit. Svou první myš jsem chtěla darovat paní Věře jako malou odměnu za to, že mě tehdy zachránila. Myslela jsem si, jak si na ní bůhvíjak pochutná, ale mýlila jsem se. Paní Věra se jen usmála, pohladila mě, myš zahrabala na hnůj a odnesla mě ke kurníku se slepicemi: „Miriam, teď už je z tebe velká kočka a budeš mít na starosti odhánět od slepic škodnou. Budeš spát tady v té prázdné kóji po králících, dám ti tam čerstvé voňavé seno.“ Nakonec na mě mrkla jedním okem: „A když ti bude zima nebo smutno, zaškrábej na dveře a já tě pustím dovnitř.“

Kdepak zima a smutno. Tehdy jsem pochopila, že každý má své povinnosti a začala jsem být hrdá, že můžu být užitečná. Nedovedete si představit, kolik myší jsem pochytala a několikrát jsem zakousla lasičku, která si to namířila ke slepicím. Jednou jsem dokonce zahnala i kunu. Uprostřed noci se objevila na zahrádce a jak mě viděla, celá se napružila, až jsem se lekla, že na mě zaútočí. Ale pak se ve mně něco zlomilo a já slyšela vnitřní hlas: „Ty jsi ta, která se musí postarat a ochránit ostatní!“ Naježila jsem se, začala prskat a pomalu bokem se blížit k té kuně. Ta to nevydržela, krátce zavřískala a vzala do zaječích.

Pár kroků od chaloupky stála vysoká stará bříza. Jednoho vlahého rána mě paní Věra našla, jak pod ní odpočívám po nočním lovu. Sedla si ke mně na bobek a povídá: „Víš, Miriam, tenhle strom mám ze všech nejraději, je stejně starý jako já, moje babička ho sem zasadila, když jsem se narodila. Syn mi pořád říká, abych ho nechala pokácet, než ho vítr zlomí, ale já ho nedám, připadá mi, že je v něm kus mého života.

***

Zima se několikrát vystřídala s létem a já byla ve svém jednoduchém kočičím životě u paní Věry šťastná. Jednou jsem se zapletla s nějakým kocourem ze vsi, který mě přišel navštívit, když jsem měla mrouskavou, ale nic z toho nebylo. Něco jsem měla uvnitř špatně, kotě se narodilo mrtvé a paní Věra se potom nějak postarala, abych už měla od těchto věcí navždy pokoj.

Byl krásný podzimní den, ulovila jsem několik myší a šla si odpočinout pod Věřinu břízu. Začalo se stmívat, obloha se zatáhla černými mračny, zdvihl se vítr a na obzoru se několikrát zablýsklo.

„Zmiz odsud,“ ozval se znovu po létech můj vnitřní hlas. Ten samý hlas, který mi kdysi dodal odvahu, když jsem zahnala kunu od kurníku. Tentokrát jsem si však myslela, že jsem musela na chvilku usnout, jen se mi to zdálo a hlasu jsem si nevšímala.

„Zmiz odsud, utíkej a paní Věru vezmi s sebou,“ hlas se ozval znovu a křičel uvnitř mé hlavy tak naléhavě, že jsem musela poslechnout. Vyskočila jsem zpod břízy, běžela k chaloupce a poprvé v životě začala škrábat na dveře.

„Pojď domů, Miriam, bude tam bouřka, tady budeš v bezpečí.“ Paní Věra otevřela a chtěla mě vzít do náručí. Já věděla, že musíme pryč a snažila se jí to nějak říct. Ale jak? Stoupla jsem si na zadní, vzala ji za sukni a snažila se jí táhnout ven.

„Co se děje, maličká, stalo se ti něco?“ Nechápala mě.

Byla jsem zoufalá a nevěděla, jak dál. Tak jsem jí tlapkou bez drápků švihla přes nohu, vyběhla ven až k vrátkům, rychle se vrátila a několikrát zopakovala to samé.

Možná konečně porozuměla, že jí chci říct, abychom utekli, možná si jen myslela, že se něco děje za plotem, ale konečně vyšla za mnou. Když jsme byli u vrátek, spustil se prudký déšť oblohu rozčísl blesk, zaburácel hrom a silný poryv větru zlomil břízu. Strom se s praskotem zřítil, prorazil doškovou střechu a vypadalo to, jakoby přeťal chaloupku vejpůl.

„Ty moje zlatá, tys to věděla.“ Paní Věra mě strčila pod svetr a v lijáku se mnou utíkala k nejbližším sousedům, kde jsme se mohli schovat před tím božím dopuštěním. 

***

Už je to spoustu let, zbytky břízy jsou pryč, chaloupka dostala novou střechu a je celá opravená. Ze mě je stará kočka a též na paní Věře jsou její roky znát. Slepice už nemáme, ona by je nedokázala opatřit a já ohlídat před škodnou. Jsme teď skoro pořád spolu, spím zase mezi postelí a kamny a ven chodíme jen, když je pěkné počasí.

Zase začíná podzim a mně se v posledních dnech znovu ozývá můj vnitřní hlas. Tentokrát je tichý a mírný: „Prožila jsi krásný život, Miriam, tvé dny se pomalu krátí a brzy tě čeká cesta za duhový most.“

Nemám strach, vím, že mi tam bude dobře. Paní Věře jsem očima sdělila, že tam na ni počkám, než jednoho dne přijde za mnou. Pochopila mě, ví, že patříme k sobě.