Nová nařízení a regulační opatření

S počátkem roku 2020 vstoupilo v platnost několik nových administrativních nařízení a regulačních opatření, ze kterých mě může vpravdě trefit šlak. Rád bych zde jmenoval aspoň ta nejparadoxnější.  

Korektní myšilov

Rádi se ségrou chytáme myši. Pokud nějaká taková šedá potvůrka omylem zabloudí do našeho venkovního výběhu, má jen dvě možnosti. Buď si okamžitě uvědomí svou chybu a zmizí nebo je nekompromisně polapena.

Nově však musí být každá kočka, která se vydá na lov, vybavena reflexní vestou a čepicí žluté nebo oranžové barvy s černým logem tlamičky s vyceněnými tesáky a zkřížených tlapek s vytaženými drápy. Logo musí být umístěno na obou bocích vesty, jakož i na štítku čepice. Účelem nařízení je prý, cituji: „Narovnání nespravedlivého postavení predátora a oběti.“ Konec citace. Pokud nějaká kočka uloví jakoukoli kořist bez tohoto označení, hrozí jí vysoká pokuta v myškorunách, respektive zákaz vstupu na místa s potenciálním výskytem myší.

Fakt bych rád viděl tak stupidní myš, která by nás v takové maškarádě přehlédla a nechala se chytit.

Genderově vyvážené páření

Toto opatření se sice netýká ani mě, ani mé sestry, ale i tak proti němu důrazně protestuji a považuji ho za nepřijatelný zásah do života svobodomyslného kočičího pokolení.

Už není možné pářit se na obvyklých místech, jakými byly například střechy, půdy a zahrady domů, případně městské parky a podobně. Nařízení nově vykázalo páření do pro tyto účely zbudovaných a nepřekonatelnými ploty obehnaných pářenišť, umístěných na odlehlých místech. Vstup na každé pářeniště hlídá přísná ostraha, která vpustí dovnitř pouze spárované dvojice, a to po výslovném promňouknutí (rozuměj prohlášení) samice, že s aktem páření souhlasí a podstupuje ho dobrovolně. Pářeniště jsou vybavena mikrofony, pomocí nichž službu konající ostraha hlídá, zda pářící se dvojice nepřekračují určený hlukový limit vřískotu. Sankce za divoké páření mimo vyhrazená pářeniště nebo za nepřípustnou hlučnost jsou pochopitelně součástí nového nařízení.

Chápu sice, že předchozí stav nebyl příznivý a rodilo se mnoho nechtěných koťat, která končila v útulcích, ale toto je příliš. Noční koncerty koček a kocourů, v nichž samci soupeřili o přízeň přítomných samic a poté se s nimi za doprovodu divokých zpěvů pářili, patřily neodmyslitelně k přirozenému kočičímu životu. Bez nich to už nikdy nebude ono a mám-li to mňouknout s trochou nadsázky, kočka přestane být tou starou dobrou kočkou.

Nicméně my kočky v tom nejsme samy, řehtání úředního šimla se netýká pouze nás a tvrdá ruka regulačních opatření dopadla s příchodem nového roku i na psy. Vedle obecně známého povinného čipování uvedu alespoň ještě jedno další opatření, o němž se tolik nemluví.

Spravedlivé značkování

Dle slov autorů tohoto opatření bylo do konce minulého roku psí značkování, cituji: „Neúnosně živelné, nekontrolované a v mnohých případech nespravedlivé, zejména pro slabší nebo méně průrazné jedince. Psi si chaoticky občůrávali, co a jak se jim zachtělo, močové vzkazy jedněch byly překrývány vzkazy jiných a někteří neměli šanci na to, aby se jejich záznam dostal k čenichu ostatních.“ Konec citace.

Od prvního ledna letošního roku má každý úředně zaregistrovaný a očipovaný pes oficiálně přidělena tři značkoviště, která smí využívat. Už se nejedná o různé kandelábry, nároží domů nebo patníky, ale o pro tyto účely vztyčené sloupky standardních rozměrů a určených barev. Sloupky jsou rozděleny na celou řadu takzvaných sektorů a každý jednotlivý psí jedinec občůrává výhradně ten svůj. Není třeba zdůrazňovat, že příslušníci menších psích plemen mají své sektory umístěny níž, větších plemen výš a že každý pes musí značkovat tak, aby se správně trefil a pouze v takovém množství, aby jeho značka nestekla do sektoru, umístěného pod tím jeho. Vzhledem k určité složitosti tohoto značkovacího systému je výhledově v závislosti na dostatku finančních prostředků přislíbeno zřízení cvičných míst pro ty, kterým by trefování do sektorů činilo potíže. Podobně je výhledově přislíbeno zbudování výletních značkovišť pro psy, kteří doprovázejí své lidi na cestách.

Jako kocour tomu sice moc nerozumím, ale ptal jsem se svých dvou psích známých, jaký na to mají názor. Sousedovic starý vestík Falco proštěknul, že už je mu to v jeho létech celkem jedno. Hlavně potřebuje, aby měl své značkoviště hned u domu. Přitom však zdůraznil, že mu celý systém značkovišť připadá kvůli mladým a aktivním psům jako na hlavu postavená nehoráznost. Jeho kamarád mladičký Steve se nechal slyšet, že jeho jack russellovské geny mu zakazují podřizovat se jakýmkoli nesmyslným úředním zákazům nebo příkazům a že on si i za cenu sankcí bude zásadně čůrat, kde chce, jak chce a kam chce.

Popravdě řečeno korektní myšilov, genderově vyvážené kočičí páření a spravedlivé psí značkování jsem si vymyslel pro vaše pobavení. Nicméně skutečné nesmyslné zákazy a příkazy jak pro zvířata, tak pro lidi mě opravdu štvou. Jejich autorům bych odsud shůry kuchyňské linky s klidem skočil na ramena, jako náhodou uklouznul a v hrané snaze se zachytit jim sjel s vytaženými drápky po zádech a po nohou až na zem. Anebo ne, nechci být na ně zlý, chtěl bych udělat něco pro jejich dobro. Postaral bych se o ně podobně, jako se oni chtějí starat o psy povinným čipováním. Nechal bych je očipovat lokalizačním čipem a sledovač polohy s radostí věnoval jejich tchýním.