Neslušnosti a sprosťárničky

„Má ukazovat dolů,“ tvrdila paní kněžna, když se v zámecké zahradě dohadovala s babičkou, jakým směrem má být otočený ten malý kousek, který se ulomil ze sochy Amorka.  

Babička oponovala, že rozhodně musí ukazovat nahoru a své tvrzení dokládala slovy: „Všechny tyto věci, které jsem kdy v životě na vlastní oči viděla, ukazovaly vždy nahoru.“ Šťastná to žena.

Tak takovými blbostmi jsme se bavili jako puberťáci. Když jsme se na základní škole v literatuře učili o českých velikánech, tak někdo z nás přišel s informací, že Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Jaroslav Vrchlický uzavřeli sázku. Prý se po několika sklenkách dobrého vína vsadili, kdo z nich vytvoří nejkošilatější verzi některého ze svých děl. Vůbec nám tehdy nevadilo, že něco takového nebylo ani teoreticky možné, protože Božena Němcová zemřela v době, kdy bylo Jaroslavu Vrchlickému teprve devět let. S velikou vervou jsme se začali pídit po nemravném Rytíři Smilovi, přisprostlém Vodníkovi a poněkud odvážnější Babičce. Z té si do dnešních dní pamatuji ty věty ze začátku článku.

Tak to vidíte, na hlouposti člověk nezapomíná, ale že jsem včera měl cestou domů koupit chleba, to mi úplně vypadlo. Ale zpět k věci, jemnocitná paní učitelka literární neměla pro naše pojetí toho krásného předmětu pochopení.

Ráno, raníčko panna vstala, 
prádlo si v uzel zavázala: 
„Půjdu, matičko, k jezeru, 
Parádně se tam vy...píp.“ 

Odpusťte, v zájmu doputovaní článku k vašim očím musím trochu vypípávat. Nemohu se totiž odvolávat na to, že cituji samotného klasika Erbena, neb nevím, jestli to celé nebyl podvrh.

Ach nechoď, nechoď na jezero, 
zůstaň dnes doma, moje dcero,
vodníkovi tam stojí ...píp.

Sice zcela neškodné slovo, ale v daném kontextu by mohlo být špatně pochopeno.

První šáteček namočila - 
tu se s ní lávka prolomila, 
a po mladičké dívčině 
zůstalo jenom kombiné.

Vyvalily se vlny zdola, 
ukázala se ...píp holá; 
a na topole podle skal 
zelený mužík zamlaskal

Tohle jsme si potichoučku četli pod lavicí, zatímco se nám češtinářka snažila vtlouct do hlavy nějakou sice možná slavnou, ale naprosto nudnou báseň od jakéhosi autora, který nesahal Erbenovi ani po kolena. Jenže si bohužel všimla, že nedáváme pozor a tu zakázanou literaturu nám dokázala bleskurychle sebrat dřív, než jsme ji stačili stopit do tašky. No, nebudu to protahovat, v následném výslechu se kdosi přiznal k přinesení toho samizdatu, za což byl odměněn třídní důtkou.

Puberta s léty pokročila a my se najednou na gymplu ocitli tváří v tvář písemce z matematických vzorců. Místo toho, abychom si o přestávce procvičovali ty správné příklady, prohlíželi jsme si pozoruhodný výtvor nadaného studenta, říkejme mu třeba Vonásek.

Pro snazší pochopení jeho jinotajného matematického výrazu jen uvedu, že zlomek je třeba číst nikoli jako „lomeno,“ ale jako „ku.“ A mocniny se čtou „na,“ tedy celý výraz končí „na pí.“ Poslední tři slabiky je třeba spojit a číst kratce, jako bychom byli v Ostravě.

„Vonásku, vy máte tahák? Takový vzorný žák, to bych si o vás nepomyslela?“ Vonásek s lehkostí sobě vlastní řešil příklady opsané z tabule a přitom si vůbec neuvědomil, že ten svůj ne zcela slušný vzorec zapomněl uklidit do lavice. Paní profesorka matematiky byla sice krásná a prsatá, ale přísná a taháky nemilosrdně trestala nedostatečnými. Tedy pětkami neboli kulemi či „plným počtem bodů,“ jak jsme tehdy říkali my matematicky méně zdatní.

V tomto případě se však zachovala tak, že si u nás kluků vysloužila obrovské uznání. Podívala se na ten zvláštní výtvor, zlomek vteřiny váhala a pak své neodolatelné obočí vystřelila až někam ke stropu. Lehce se zamračila, inkriminovaný papír roztrhala na cucky a Vonáskovi dala z písemky jedničku. Všechny příklady totiž vyřešil na rozdíl od nás ostatních správně a ona usoudila, že mu ten poťouchlý vzorec v žádném případě nemohl posloužit jako tahák.

„Sine labore non est panis in ore.“ Jedna ze tříd našeho „středoškolského vzdělávacího ústavu“ byla humanitně zaměřená a navštěvoval ji i náš kamarád Lukáš. Zrovna probírali latinská rčení, toto se běžně překládá jako „bez práce nejsou koláče.“ Lukáš však tvrdil, že jeho doslovný překlad je trochu jiný: „Bez práce není chlebu v ústech.“

O humanitně nadaných lidech se říká, že si rádi hrají se slovíčky a nejinak tomu bylo v Lukášově třídě. Žáci se vsadili, komu se nejlépe podaří u tabule vyslovit ono „panis“ s pozměněnou první samohláskou trochu do „e“ tak, aby to všichni slyšeli, ale aby si toho kantor nevšiml. Doslovný překlad by totiž touto záměnou nabyl úplně jiného významu.

Kantor to pochopitelně poznal, leč zareagoval tak, jak se na zkušeného a léty prověřeného učitele patří. O následující hodině latiny se ve třídě objevil Alois, tedy kostlivec vypůjčený od kolegy z kabinetu biologie. A studenti se tak trochu nad rámec osnov museli naučit latinské názvy několika největších kostí. Prý když je ta anatomie člověka tolik přitahuje. Dodnes si pamatuji, jak tehdy Lukáš večer v hospodě zkoumal spolužaččino předloktí a opakoval si: „Ulna - kost loketní, radius - kost vřetenní.“

PS: Musím se přiznat, že jsem měl původně v úmyslu napsat úplně jiný článek. Chtěl jsem si postesknout nad neblahým vývojem ve sněmovně a vyslovit obavu ze soumraku euroatlantického směřování naší země. Takový článek by možná měl daleko větší čtenost a třeba by se dokonce dostal do zaujálů.

Jenomže pak jsem si to rozmyslel, protože tím článkem bych jen ještě víc naštval sám sebe a celou řadu čtenářů, kteří jsou už tak rozladění nad tím, co se tady děje. A tak jsem se raději utekl k tomuto pokleslému výtvoru, který nejenže nepřináší žádné užitečné informace, ale dokonce bude rád, když vzhledem ke svému zaměření vůbec přežije. Ale snad aspoň někoho pobaví a na chvíle vytrhne od té všudypřítomné píp politiky. (Za píp si dosaďte, cokoli chcete).