Nemějme kočkám za zlé, že loví ptáky

Možná, že mnozí z vás nebudou touhle s myšlenkou souhlasit. Ale je to příroda a každá kočka má ve svých genech zakódováno, že se má živit lovem. Přitom však nerozlišuje, jestli jde o protivnou myš nebo o milého ptáčka zpěváčka.

Nakonec, vždyť i my jsme podobní. Většina z nás sice neloví přímo s flintou v ruce, ale takovou vypečenou kachničku nebo husičku si ráda dá. O kuřatech ani nemluvě.

Ale raději nechám teoretického filozofování a nabídnu vám par řádků o tom, jak je to s lovem u našich koček.

Santík s Rózkou se před nedávnem konečně dočkali venkovního výběhu. Naše dřívější kočky měly přístup ven zcela neomezený a jedna z nich to před mnoha léty bohužel nepřežila, zabilo ji auto. Navíc hustota provozu na přilehlé hlavní silnici stále narůstá, a tak jsme se tentokrát rozhodli, že teritorium našich čtyřnožců rozšíříme pouze o „venkovní pokojík,“ přístupný oknem.

Zřízení výběhu se čirou náhodou časově trefilo do vrcholící sezóny jarního kosího koncertování. A tak začasto dochází k poněkud komickým situacím. Santík s Rózkou pozorují kosáky ze svého venkovního stanoviště, ale přestože vědí, že na ně nemohou, číhají a po kočičím způsobu „poštěkávají.“ A kosové? Těm jaksi nedochází, že jim zrovna od těchto dvou predátorů žádné nebezpečí nehrozí, a proto do svých koncertů vkládají protivné poplašné staccato „KO KO KO KO,“ tedy „pozor kočka!“

To však vůbec neznamená, že by byli Santík s Rózkou zcela ochuzeni o lov. Běda každému hmyzákovi, který vlétne do jejich teritoria, a že těch maličkých potvůrek není teď na jaře zrovna málo. A tak jen doufám, že ty naše dva rošťáky dostatečně ochrání jejich vrozené instinkty před vosími či včelími žihadly.

Snad nejudatnějším lovcem, které jsme kdy měli, byla mouratá Madla, kočka mého mládí. Coby středoškolský pozdně pubertální jinoch jsem ji tenkrát dopřál divokou kočičí výchovu, včetně zápasu s rukou chráněnou koženou rukavicí a podobných libůstek. Však se mi také za ni dvakrát odvděčila kapitálním úlovkem, to když jsem ráno na chalupě našel zakousnutou kunu. Tedy kuní samici, samce by možná nedala.

Černý kocourek Damián, který strávil druhou část svého života už tady v Polabí, byl pro změnu velice zdatným skokanem. Jednou v parném létě si tak v poklidu spal ve stínu pod plotem, když se na sloupek nad něj usadil kosák. A začal řvát, hulákat a nadávat mu. Damián jen otráveně otevřel jedno oko, pohlédl vzhůru, kdože ho tak otravuje a ruší. Kosák však nepřestal, a tak se Damián jediným tichým a mocným odrazem vznesl až na jeho úroveň a ulovil ho. Možná to zní krutě, ale ten pták si za to svým způsobem mohl sám. Žádná kočka totiž není tak hbitá, aby vyskočila víc než metr a půl takovou rychlostí, aby při troše pozornosti nestihl i podprůměrně zdatný pták uletět.

Použitelný Damiánův obrázek se bohužel nedochoval, tak přikládám jeden ilustrační s kocourem, který mu je velmi podobný.

Na závěr bych ještě rád vzpomněl na Lindu, výjimečně „hodnou“ kočku, která v životě nic neulevila. Též si však zažila jednu zvláštní příhodu s kosákem, vlastně s kosetem. Bylo to takové to mládě, které se učí létat, ještě to moc neumí a občas přistane někde, kde vůbec nechce.

Linda ho po jednom takovém nevydařeném přistání zastihla uprostřed zahrádky a rozběhla se k němu. Cestou se chvilku tvářila, jakoby se v ní přece jen probudily predátorské pudy, až jsem si myslel, že to s kosetem vypadá bledě. Jakmile k němu dorazila, prudce změnila názor a začala ho jen tak jemně postrkovat packou se zataženými drápy. A kose? To najednou nevědělo, jestli se má té kočky bát nebo jestli je to nějaká pomocnice jeho ptačích rodičů. Napřed se snažilo vzlétnout, ale pak si to rozmyslelo a nadějeplně začalo směrem na Lindu otvírat zobáček v očekávání tučných žížal. Morálně jsem to nevydržel, rozhlédl se, jestli se někdo nekouká a v rukavici jsem milé kose podstrčil pod plotem k sousedům. Za chvíli zapomnělo na příhodu s tou strašně zvláštní kočkou a pokračovalo ve svém leteckém tréningu.

Nemějme tedy našim kočkám za zlé, když nám namísto myši přinesou nějakého toho ptáčka zpěváčka. Ony to totiž nerozlišují, ulovit ptáka je pro ně oproti myši obtížnější, a tak nám ho pak s o to větší hrdostí nabídnou k ochutnání: „Dvounožče, ty mě živíš, každodenně plníš mé misky chutným jídlem. Dovol mi, abych se ti aspoň trochu odvděčila, ulovila jsem pro tebe to nejlepší, čeho jsem byla schopná. Neváhej tedy, udělej mi radost a ochutnej.“