Nejlepší chlap pod sluncem

Bylo mi třiatřicet, byla jsem pět let vdaná, měla slušně rozjetou kariéru, ale oba s manželem jsme cítili, že musí dojít k radikální změně. K pořízení potomka, který náš a zejména můj život převrátí úplně naruby.

Na čas zapomenu na svou profesi, zůstanu doma a s mateřskou láskou a péčí se budu věnovat tomu maličkému uzlíčku štěstí, který se nám narodí. Až trochu povyroste, tak se do práce vrátím, čímž pro mě nastane trvalé kmitání mezi dvěma povinnostmi a už nikdy nebudu mít tolik relativní volnosti, jako mám teďka.

Tohle všechno jsem si najednou uvědomila, zapálila se mi lýtka a zatoužila jsem si aspoň jednou za život dopřát po vzoru některých svých kamarádek a kolegyň trochu zakázaného ovoce. Já vím, nebylo to ode mě správné a klidně si o mně myslete, co chcete, ale manžel byl můj první a jediný milostný partner a já se rozhodla, že si pořídím tajného milence. Někoho, kdo to bude stejně jako já ochotný brát jen jako nezávazné dočasné zpestření života a s kým si nebudeme bránit v rozchodu, až se moje nebo jeho životní situace posune někam dál.

Měla jsem štěstí, Michala jsem objevila hned na druhý pokus a našla v něm člověka plného něhy a empatie, který plnými hrstmi dával i bral přesně to, co jsem si představovala. Byl ženatý, doma to sice neměl ideální, ale měnit na tom v žádném případě nic nechtěl, a tak jsme si tak jednou, dvakrát za měsíc zkrášlovali život krátkými intimními schůzkami na tajném místě a bylo nám spolu hezky.

„Michale, moc mě to vůči nám oběma mrzí, ale asi se budeme muset rozejít,“ oznámila jsem mu zhruba po půlroční známosti. „S Karlem jsme se rozhodli začít pracovat na miminku, vysadím antikoncepci a budu se připravovat na mateřství.“ Přiznám se otevřeně, že ačkoli jsem s tím od začátku počítala, bylo mi líto, že se už nebudeme vídat a zeptala jsem se svého milence, jaký na to má názor.

Michal se zamyslel, vzal mě za ruce, řekl, že s tím počítal a dnes to na mně hned na první pohled poznal. Pak pravil: „Víš, Vladěnko, naprosto tě chápu, v žádném případě tě nechci uvést do pochybností, kdo bude tátou tvého dítěte, ale pokud bys chtěla, můžeme se spolu scházet ještě do doby, než otěhotníš s tím, že budeme samozřejmě používat ochranu.“ Nu a já souhlasila, protože jsem ještě aspoň trochu chtěla oddálit okamžik rozchodu s člověkem, na kterého jsem si zvykla a se kterým mi bylo dobře.

Asi za dalšího čtvrt roku jsem otěhotněla a s hrůzou si uvědomila, že to dítě je Michalovo. Byla to má vina, musel se mi posunout cyklus, s manželem jsem pár týdnů nic neměla, protože byl nemocný a chtěl počkat, až se uzdraví. A Michala jsem v domnění neplodných dnů doslova ukecala, abychom to aspoň jednou zkusili bez ochrany jako za starých dobrých časů.

„Co teď?“ Kladla jsem si otázku, snažila se s pokud možno chladnou hlavou uvažovat, jak dál, ale žádné smysluplné a bezbolestné řešení jsem nenacházela. Potrat pro mě nepřicházel v úvahu, nesnesla jsem představu, že zabiju dítě, na které se tolik těším a kvůli němuž vlastně žiju. Říct to Michalovi jsem taky nechtěla, sice jsem ho měla ráda, ale ten, koho jsem milovala, byl můj manžel Karel. Navíc jsme si slíbili nekomplikovat navzájem soukromí, což jsem mu nechtěla za žádnou cenu udělat, a tak jsem se naopak zařekla, že se o svém otcovství nesmí nikdy dozvědět. Nebo to celé hodit na manžela s tím, že až se dítě narodí, udělám z něj hlupáka a budu mu tvrdit, že přišlo na svět o něco dřív? A riskovat, že z toho maličkého poroste po Michalovi vysoký tmavý typ s uhrančivýma očima, zatímco my s Karlem jsme oba drobní a světlovlasí? To jsem též rovnou zavrhla.

Vždycky jsem se považovala za rozumnou holku, která si dovede věci naplánovat a případné problémy řešit s chladnou hlavou, ale teď jsem byla v koncích. Nejradši bych se vystřelila raketou na nějakou opuštěnou planetu, tam porodila a vychovala své dítě sama stranou od všech lidí.

S Michalem jsem se definitivně rozešla hned druhý den. Těhotenství jsem mu zamlčela, vymluvila se, že už jsem myšlenkami jinde, a on to přijal, i když dodnes nevím, nakolik mi uvěřil. Připadala jsem si vůči němu jako potvora.

Jenomže jako ještě větší potvora jsem si připadla vůči manželovi a došlo mi, že chci-li se mu ještě někdy v životě podívat zpříma do očí, musím s pravdou ven. Musím to prostě risknout, doufat, že ustojí zradu ženské, kterou miluje a bude stát při mně. Ale co když to nepřijme a já nakonec přijdu i o něj? I s touhle variantou jsem musela počítat, brát ji jako hodně pravděpodobnou a připravit se na ni. Ale jak, co udělám? Asi mi nezbyde, než to dítě skutečně vychovat sama, ale nikoli na opuštěné planetě, nýbrž mezi lidmi, kteří mě znají, leccos vytuší a budou se na mě koukat jako na couru.

Chtěla jsem si dát pár dní na rozmyšlenou, ale pak jsem zjistila, že čím více to oddaluji, tím si to dělám horší. A nejen sobě, hlavně tomu maličkému v mém břiše, jemu přece matčin stres v žádném případě neprospívá. A tak jsem se odhodlala a nalila Karlovi čistého vína.

Ne, nezlobte se na mě, ale detaily našeho rozhovoru vám říkat nebudu, když si je vybavím, ještě teď po létech bych se sama ze sebe propadla hanbou. Karlovi jsem se ten večer svěřila úplně se vším od toho, jak jsem si našla milence až po moment, jak jsem se od něj nechala omylem přivést do jiného stavu. Vím, že jsem byla vůči Karlovi krutá a vůči sobě taky, ale celou tu věc jsem si představovala jako obrovský nádor na našem vztahu, za který mohu já, který teď musím vyříznout s tím, že to naše manželství buď přežije nebo nás to definitivně položí.

Manžel mi napřed nechtěl věřit, celé to bral jako špatný vtip, a když mu došlo, že to myslím vážně, několikrát se mě zeptat, proč jsem to udělala. Opakovaně jsem mu popravdě odpověděla, že z vlastní hlouposti, tuposti, blbosti a že jestli někoho na světě miluji, tak je to on. Nakonec vstal, beze slova se oblékl a tiše odešel, zmizel do podzimního pozdního večera, aniž by mi řekl, kam jde a jestli se vrátí. Byla jsem zoufalá a probrečela celou noc.

Karel se vrátil druhý den ráno, nebyl opilý, vypadal jen strašně unaveně. Posadil se na kuchyňskou židli, podíval se mi do očí a řekl mi větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Vlaďko, jestli mě opravdu miluješ, tak to celé smažme a já to dítě přijmu za své.“ Tečka. Později mi došlo, jaké obrovské úsilí ho muselo stát, aby to všechno tak rychle přijal a dokázal mi s klidem tuhle větu říct. Prostě jsem ten mnou způsobený nádor na našem manželství nevyřízla já sama, nýbrž on, načež vše jako nějaký zkušený chirurg považoval za vyřízené.

Vždycky jsem si ho považovala, ale nedovedete si představit, nakolik po tomhle rozhodnutí stoupl v mých očích, je pro mě nejlepším chlapem pod sluncem. Jsem na něj pyšná třeba zrovna teď, když se od žehlicího prkna dívám, jak si hraje s naší dvouletou Maruškou a s naším pětiletým Frantíkem, který je naštěstí po mně a nemá ani nejmenší tušení, že Karel není jeho biologickým otcem.

Jen občas mě tiše dloubne dávná výčitka svědomí vůči Michalovi, že jsem ho připravila o dítě, o kterém on vlastně ani neví.