Nebezpečná zelenina

„Dneska si pochutnej na větrníku sám, Honzo, já si dám ke kafi jenom salát.“ Pravila Maruška s napůl odhodlaným a napůl posmutnělým výrazem ve tváři, když jsme se v pondělí po práci stavili v naší oblíbené cukrárně.

„Salát?“ Zeptal jsem se udiveně, „Maruško, jsme přece v cukrárně, tady saláty nevedou. A vůbec, není ti něco, že ti přestalo chutnat sladké?“

Maruška se zamračila a zrázněla: „Nepřestalo, neboj, ale rozhodla jsem se zhubnout, vždyť se na mě podívej. A abys věděl, saláty mají támhle v regálu vedle zákusků, copak sis nevšimnul? Asi jdou s dobou a chtějí nabídnout hostům i něco zdravějšího než furt dokola jenom to sladké.“

Ohlédl jsem se k pultu a teprve teď zaznamenal přítomnost několika misek nudného čerstvého míchaného salátu v sousedství lákavých větrníků, kokosek, laskonek a dortíků. Vím, že Maruška občas prochází obdobími, ve kterých se rozhone a někdy i chvilku snaží hubnout, ale nedalo mi to: „Maruško, jsi krásná oblá dáma, před kterou se každému skutečnému vyznavači ženských srdcí tají dech, a já se obávám, že by byla věčná škoda na tom cokoli měnit. A jak znám tvého Frantu, ten je určitě stejného názoru. Můžeš mi, proboha, říct, co tě k tomuhle šílenému nápadu přivedlo?“

Maruška nedbajíc mých slov objednala u servírky dva turky, jeden větrník pro mě a pro sebe míchaný salát. Pak teprve odpověděla: „No právě, Franta, ten mě k tomu přiměl.“

„Franta? Tomu nevěřím.“ Zakroutil jsem nechápavě hlavou.

„Věříš, nevěříš, tak já ti to teda povím. Víš, včera se udělalo hezky, sluníčko začalo hřát a my si zas po strašně dlouhé době udělali výlet na Petřín,“ začala Maruška se zasněným výrazem v očích. „Vedli jsme se za ruce, vdechovali vůni kvetoucích stromů, pozorovali všechnu tu zamilovanou omladinu, která se tam muckala kolem nás, mlčeli a cítili jak je nám spolu krásně.“

V tu chvíli přicupitala naše známá servírka, postavila před nás objednané zboží a nad Maruščiným salátem nenápadně povytáhla obočí tak, aby si toho moje kamarádka nevšimla. Popřála nám dobrou chuť a zase odběhla.

Maruška vzala prťavou lžičku, zvolna nabírala drobné kostičky nakrájené papriky, salátové okurky, půlených ředkviček a k tomu malá cherry rajčátka, která si vkládala do úst vcelku. Statečně se u toho snažila tvářit, jak jí ta zelenina náramně chutná. Možná jsem v jejích očích postřehl záblesk potlačované závisti nad tím, jak se neomaleně cpu větrníkem, ale ta vzácná dáma na sobě nedala nic znát a navázala na svá předchozí slova: „Já měla na sobě zrovna tyhle světloučké šaty s modrými kvítky, které mám tolik ráda a akorát, když mi je Franta pochválil, tak jsme je potkali. Takovou dvojici. Mohlo jim být tak dvacet, šli proti nám zavěšeni jeden do druhého, a co chvíli se zastavili, aby si dali pusu. Ten kluk byl celkem obyčejný, ale ta holka, Honzo...“

Maruška na chvilku zmlkla, jakoby si onu neznámou dívčinu vybavovala v paměti. Pak pokračovala: „Představ si, že ona vypadala úplně stejně jako já. Teda jako já někdy před čtyřiceti léty. Tytéž oči, tatáž figura, stejně vysoká. I boky měla podobně výrazné. Jenomže tvář měla hladkou jak dětskou prdelku, tady ty dvě velký holky (Maruška si objela rukama před hrudníkem) měla na rozdíl ode mě pevné. A hlavně tady dole na břiše jí chyběla všechna ta protivná kila a faldy, které já tam mám navíc.“

Jak byla Maruška prve zasněná, tak teď zesmutněla: „Jenomže, to není všechno, Honzo. Když jsme je míjeli, tak se na tu holčinu Franta krátce podíval, pak se otočil ke mně a usmál se. Neřekl vůbec nic, ani jedno slovo a i ten jeho úsměv byl milý, jakoby se mě jím snažil pohladit. Ale já už ho znám tak dlouho, že jsem to prostě poznala. Aniž by si to sám uvědomil, tak mi jeho mlčící rty němě kladly otázku, proč už, proboha, nejsem taková jako tehdá. Proč jsem tak tlustá...“

Maruška opět zmlkla a já toho využil: „Ale to přece není možné, Maruško, to si určitě jenom myslíš. Vždyť Frantu znám a vím, jak si na tobě zakládá. Jenomže čas prostě nezastavíš, ani nevrátíš a nikdo z nás nemůže vypadat jako tenkrát, ani kdyby se rozkrájel na takový kostičky, jako je tenhle tvůj salát. Však se podívej na mě. Tyhle ty zbytky,“ pročísnul jsem si rukou své prořídlé šediny, „bývaly husté a vlnily se mi až k ramenům. Nebo tohle,“ hrábnul jsem si do fousů, „vypadalo jak kartáč, se kterým by sis klidně mohla vypucovat lodičky. A tady, Maruško,“ vyskočil jsem ze židle, vyšpulil pupek a zvesela se přes něj poplácal, „jsem měl lavór na mytí nohou.“ Pak jsem si zase sednul, namířil otevřené dlaně směrem k Marušce a zakončil: „Víš, holka moje zlatá, čas je čas, a jestli je tady jemu navzdory někdo z nás dvou šarmantní, tak já to rozhodně nejsem.“

Maruška znejistěla. Trochu se usmála, chystala se něco říct, zrůžověla rozpaky, a jak je chtěla zakrýt, bezmyšlenkovitě si vložila do úst jedno cherry rajčátko ze svého zdravého salátu. Zprudka skousla, aniž by přitom sevřela rty, a v tu ránu se stalo něco, co se v takové chvíli prostě stát muselo. Proradné rajče puklo pod stiskem jejích drobných bělostných zubů a vystřelilo ze sebe svůj obsah, skládající se z maličkých jadérek, obalených lepkavou oranžovou hmotou. Má krásná společnice si okamžitě uvědomila svou chybu, blesku rychle zakryla ústa dlaní, ale už bylo pozdě. Uniklé kapičky nekompromisně ozdobily své okolí, pár jich skončilo na ubrusu, asi dvě dolétly až na můj napůl zkonzumovaný větrník, ale většina z nich přistála na roztomilých faldících na břiše Maruščiných světlých šatů s modrými kvítky.

Chvilku bylo hrobové ticho, ze kterého se tajil dech, jakoby v mžiku zamrzl celý vesmír. Pak Maruška pohlédla na tu spoušť, vzala do ruky ubrousek, zamířila s ním ke svým šatům, na poslední chvíli si to rozmyslela a zarazila se. Načež ten nevinný kousek papíru odhodila do misky s nedojedeným salátem. Snad jí i krátce zacukalo v koutcích, ale okamžitě se opanovala, zamračila se, zvedla ruku, ukázala na mě napřaženým prstem a přísně pravila: „Za to můžeš ty, Honzo!“ Pak svůj prst obrátila kamsi šikmo za sebe směrem ke svému bydlišti: „A Franta taky. Vy chlapi jste hrozní a všichni nemlich stejní.“

V tu chvíli jsem znejistěl na rozdíl od Marušky pro změnu já. Údivem jsem otevřel pusu, že skousnout cherry rajčátko, způsobil bych úplně stejný vodotrysk jako před chvílí ona. Zřejmě jsem takhle hloupě zíral několik nekonečně dlouhých vteřin a činil bych tak asi až do soudného dne, kdyby mě Maruška nepřerušila: „Honzo, nekoukej jako tele na nový vrata, máš před sebou dámu, to se nedělá! K čertu s hubnutím, buď od té dobroty, okamžitě vyskoč, zaběhni támhle k pultu a objednej mi pořádnej větrník, vždyť já už se na ten zatraceně bezvadnej zdravej salát nemůžu ani podívat!“

V některých cukrárnách mívají puštěnou nevtíravou hudbu, ale v té naší oblíbené bývá ticho obvykle rušeno jen poklidným hovorem přítomných hostů. Když jsem se vrátil k našemu stolku s Maruščiným vytouženým zákuskem, mohl jsem se toho dne poprvé konečně pokochat rajskými tóny zvonkohry jejího veselého smíchu.