Následuj mě!

Kouzelná větička. Lákadlo a zaříkávadlo, pomocí kterého se lidé snaží získat něčí přízeň. „Následuj mě a budeš se mít líp,“ slibuje například politik a myslí tím „vol mě, dej mi do ruky moc a pak na mé sliby zapomeň.“

„Následuj mě a otevře se před tebou brána do království nebeského,“ slibují pro změnu kněží pochybných sekt a myslí tím „přidej se k nám, odevzdej veškerý svůj majetek a zůstanou ti oči pro pláč.“

„Následuj mě, pojď se mnou do postele a získáš nejkrásnější a nejlepší ženskou pod sluncem,“ říkala kdysi zlatokopka Veronika a myslela tím „budu tvou nějaký čas a až tě oškubu, odkopnu tě a najdu si luxusnější model.“

Což o to, ona to pozvání do postele ani nemusela říkat takhle na rovinu. Stačilo, aby zavlnila svou bohatě tvarovanou postavou, tiše zavrněla pár mnohoslibných náznaků a objekt jejího lákání byl ztracen.

Ale abych Veroniku jen neočerňoval, když ono „následuj mě“ použila poprvé, byla ještě mladičká a možná to zpočátku myslela upřímně. První ji na lóže a do života následoval Milan, takový jednodušší upřímný chlapík. Byl to šikula, vlastníma rukama a vlastními penězi jí předělal městský byt a její mamince zvelebil chaloupku na venkově. Jenomže pak mu ty peníze došly a už ani nebylo co zvelebovat, a tak se stal pro Veroniku nepotřebným. Ta totiž zatoužila po vlastním domě, který jí Milan nemohl poskytnout, a tak byl vyměněn za někoho bohatšího. Milan sice prosil a nadával, sliboval a vyhrožoval, ale nebylo mu to nic platné a byl z jejího bytu i života odejit.

Tím bohatším, kterému Veronika zavrněla do ouška své další „následuj mě,“ byl Martin. Zamilovala se do něj nebo spíš možná do jeho majetku, to už se dnes nikdo nedozví. Scénář se opakoval jako přes kopírák, akorát o úroveň výš. Milan ji kdysi brával do hospodské party svých kamarádů, Martin teď do lepší společnosti na recepce a rauty. Postavil jí dům s větší a pohodlnější postelí, začal ji vozit pořádným auťákem. A snad by ji mohl vozit až dodnes, kdyby...

Kdyby se jednoho dne nestala Veronika obětí té kouzelné větičky „následuj mě,“ kterou sama tak ráda používala. Podlehla, když ji vypustil z úst jeden potentát na krajské úrovni. Napřed ho volila, protože uvěřila jeho obecným slibům. Pak se s ním setkala, pro změnu uvěřila jeho soukromým slibům, opustila Milana a následovala jej. Namísto domu vila, namísto pořádného auťáku bourák za několik milionů, namísto pohodlné postele ložnice div ne královská.

A jak je to s Veronikou teď? Sedí v té div ne královské ložnici, je sama a dívá se do zrcadla. Smutně pozoruje svou tvář a klade si otázku, jestli jí nebylo líp s Milanem nebo s Martinem. Ten její krajský potentát jí totiž naznačil, že už brzy nebude její. Musí si sbalit svých pět švestek a vypadnout, neb bude vyměněna za mladší model. A tak se ptá sama sebe, jestli se ještě najde někdo, kdy vyslyší „následuj mě“ z jejích stárnoucích úst.

Smutný příběh, takový už je život a takoví dokážeme být my lidé, kteří jej žijeme. Ale abych to na závěr trochu odlehčil, přidám pár obrázků, které ukazují, že ta kouzelná větička „následuj mě,“ nemusí být vždy jenom nedobrá a záludná.

Ale teď už mi promiňte, jdu si uvařit kafe, dostal jsem na něj strašnou chuť. Pokud mě budete následovat, budu rád, i když vám za to na rozdíl od těch lidí z článku nic neslíbím.