Nakupovací šílenství

„Proboha, dyť já jsem vlastně na ten protivnej nákup vůbec nemusel jezdit.“ Řekl jsem si, když mě dneska po návratu z venkovskýho supermarketu manželka před polednem oznámila, že celej svět slaví svátek nenakupování.  

A tak jsem si řekl, jaký krásný to na tom světě asi muselo bejt, když ještě neexistovaly žádný krámy plný nervózních uspěchanejch nakupujících. Žádný lékárny s chrchlajícíma pacientama, ani jiný místa, ve kterejch tak nerad utrácím kromě peněz taky svůj drahocennej volnej čas. Třeba zrovna v takovým pravěku.

***

„Prahonzo, vylez už konečně z toho pelechu a koukej sehnat něco k snídani.“ Pramanželce zakručelo v břiše, a tak mnou zatřásla, abych se probudil a začal plnit své povinnosti jeskynního muže.

Líně jsem se protáhnul a otočil na svém kamenném praloži na druhej bok: „Prasoňo, vzadu za kamenem by měj bejt zbytek divokýho prakrálíka od včerejška, tak si z něj vem.“

„Jakejpak prakrálík?“ Ozvala se podrážděně, „nic tam není. V noci tu musela bejt prališka a ukradnout ho.“

„Copak jí Praalík nedokázal zahnat?“ Snažil jsem se oponovat s vidinou ještě aspoň jednoho odstavce spánku.

„Prafifinka ze sousedovic jeskyně hárá, Praalík celej včerejšek plnil svý psí pramanželský povinnosti a v noci spal jako zabitej.“

Nic naplat, musel jsem vstát, vzít svůj praluk s prašípy a vydat se ven do pradeště shánět snídani. Včera se okolo jeskyně prohnalo stádo prabuvolů, všichni divoký prakrálíci a prazajíci byli vystrašený a poschovávali se do svejch pranor. Lilo jak z prakonve a mně začala bejt v mý kožešině z vypelichanýho pramedvěda zima. Dlouho jsem nedokázal nic objevit, až se mi nakonec podařilo trefit aspoň jednu mizernou přestárlou praveverku.

„No, to ses moc nevytáhnul,“ uvítala mě doma v jeskyni pramanželka. Ze stažený, vykuchaný a nad ohněm opečený praveverky bylo jen pár šlach a spousta tuku. Placka, uhnětená z pramouky z jedlejch prakaštanů a upečená na horkým kameni taky za moc nestála. „Nemohla jsem do toho vrazit vajíčko,“ bránila se Prasoňa, „praslepice jsou vyplašený z toho prajezvce, co se tady furt courá, a tak nenesou. Měl bys ho zlikvidovat.

„Nojo, zlikvidovat prajezevce,“ pomyslel jsem si potichu, neb odporovat praženě po mizerný snídani se nevyplácí. „Kdyby to bylo tak jednoduchý, já se do tý jeho nory nevedu a Praalík má teď jiný starosti.“

Naši ranní debatu přerušil Prafilip ze sousední jeskyně, kterej k nám vpadnul s rozevlátejma nestříhanejma vlasama a s plnovousem až na hruď: „Pralidi, prosím vás, nemáte peroxid nebo aspoň jód? Náš Prapepík trénoval, jak se útíká na strom před pratygrem. Je trochu nešika, tak spadnul dolů a přitom si sedřel koleno do krve.

„Jó, Prafilipe, smůla,“ bezradně jsem rozhodil rukama, „peroxid ani jód ještě nikdo nevymyslel. Jenomže i kdyby vymyslel, tak bys ho stejně nekoupil, protože neexistují žádný pralékárny.“

„Nabídla bych ti prajitrocel ze svojí prazahrádky,“ přidala se moje drahá pražena, „ale to prabůvolí stádo porazilo plot, skorou celou mi ji spáslo a co nestačilo spást, to rozdupalo. Nezbejvá ti nic jinýho, než pořádně umejt Prapepíkovi koleno v potůčku mezi našima jeskyněma.“ Prafilip zklamaně odešel a Prasoňa začala pro jistotu hlučně roztloukat zbytek jedlejch kaštanů mezi dvěma plochejma kamenama. Malej Prapepík totiž nesnáší ledovou vodu a navíc umí strašně nahlas ječet.

Zamyšleně jsem vykouknul z jeskyně. Déšť ještě zhoustl a v dáli zaburácel hrom. Jako ozvěnou mi zakručelo v břiše, ta stará veverka fakt za nic nestála.

„Prahonzo, blíží se poledne a já nemám co uvařit k obědu,“ ozvala se Prasoňa z hloubi jeskyně.

Rezignovaně jsem sebral svoje lovecký nádobíčko a znovu vyrazil do tý sloty. Jak jsem tak coural tou pravěkou krajinou a koukal, jestli se někde kmitne ňákej promoklej kožich našeho potenciálního oběda, začal jsem přemešlet o lepších zejtřkách.

Snil jsem o tom, kdy někdo konečně vymyslí ty obchody plný králíků, mouky a vajíček nebo lékárny, kde se dá pohodlně koupit všechno potřebný od peroxidu až po jód. A taky o auťácích, ve kterejch bych si pro tohleto všechno mohl pohodlně dojet, aniž bych přitom musel promoknout až na kost.

***

No marná sláva, příště zas budu muset nakopnout ten svůj starej auťák a vydat se napospas dalšímu otravnýmu nakupovacímu šílenství.