Najdi si ženskou, která je přes jídlo a přes postel

„Klidně si užívej, jak chceš, ale až budeš hledat ženskou napořád, najdi si takovou, která je přes jídlo a přes postel. Taková se ti postará o žaludek a o to, co máš pod ním, a ty budeš spokojenej. Však se koukni na svýho tátu.“

Moje maminka byla odjakživa rázná ženská a při dlouhých hovorech, které jsme spolu vedli, se mnou mluvila zcela otevřeně. V té době jsem chodil na střední školu, odpoledne jsme se vraceli domů o něco dřív než táta, a nad kávou si povídali o všem možném. Teprve mnohem později jsem pochopil, že tyhle rozhovory maminka používala jako součást mé výchovy ve věku, kdy už bych se nechal vychovávat jen stěží, pokud bych věděl, že jsem jimi úmyslně dovychováván.

Táta byl dříč, který by pro rodinu udělal úplně všechno a o kterém maminka tvrdila, že se o něj může opřít jako o pevnou skálu. Jedním dechem však dodávala, že je to hlavně její zásluha a že kdyby se o tátu nedokázala pořádně postarat, tak by vedle sebe neměla šťastného chlapa, ale morouse, kterého by se musela desetkrát doprošovat kvůli každé maličkosti. „Víš, Mirku,“ říkala mi, „pořádnou ženskou poznáš podle toho, že jí ta domácnost včetně tý postele baví.“ Myslela tím samozřejmě sebe, což jsem chápal, ale když časem začala naznačovat, že podobné vlastnosti by se daly najít i u Slávky, dcery přátel mých rodičů, tak jsem zbystřil.

Nezávazné, byť jakkoli otevřené povídání s rodiči, tedy v mém případě s maminkou, je jedna věc, ale nenápadné podsouvání případné nevěsty je věc druhá. Do nějakých myšlenek na ženění jsem měl v té době sice ještě hodně daleko, ale už jsem se cítil dost dospělý na to, abych si o povahových vlastnostech svého protějšku dokázal rozhodovat sám. Mimochodem, vy jste si do těchhle věcí nechali od rodičů kecat, i když to s vámi mysleli dobře? Nenechali, tak vidíte.

***

Idylická bezstarostná doba života v rodičovském hnízdě utekla jako voda, já se osamostatnil a nastala fáze života, v níž maminčina nenápadná dovýchova otevřeným povídáním moc nezafungovala. Respektive zafungovala jen napůl, v tátovi jsem měl vzor, chtěl se starat o rodinu jako on, ale partnerku mámina typu jsem rozhodně nechtěl, natož zmíněnou Slávku. Ona by sice o mě zájem snad i měla, a dokonce se mi to pokusila i naznačit, ale to bylo asi tak všechno, takže to vzdala a časem si našla jinou oběť své kuchyňské a postelové starostlivosti.

Nemaje dostatku životních zkušeností jsem se nechal strhnout moderní dobou a vzhlédl se v ženách, zakládajících si na vlastní nezávislosti a na tom, že kariéra je jejich hlavní životní prioritou. Taková byla i Vlaďka, se kterou jsem se dal dohromady a s níž jsem si notoval v myšlence, že manželství dvou lidí, kteří si jedou každý po své koleji, je tím nejlepším, co si lze vůbec představit. Absolutně mi nedocházelo, že když se chci zároveň dle tátova vzoru starat o rodinu, tak se vlastně řítím do životního paradoxu a omylu.

Líbánky jsme strávili na týdenní dovolené u moře, která vlastně ani dovolenou v pravém slova smyslu nebyla, neb víc času než koupání a konzumaci právě uzavřeného manželství jsme strávili s notebooky na kolenou vzdáleně připojeni do svých prací. To víte, peníze jsou peníze a tomu druhému je potřeba ukázat jací jste dobří, jak vás hned po dovolené povýší do lepšího místa, abyste na příští dovolenou mohli jet do hotelovatějšího hotelu k mořovatějšímu moři, než jste teďka. To jsem byl blbej, že jo, no řekněte sami.

Nebudu to protahovat, s Vlaďkou mi manželství dlouho nevydrželo a skončilo ve chvíli, když na mě přišly ohledně toho starání o rodinu otcovské pudy. Kdepak dítě, nic tak obyčejného a zdržujícího pro Vlaďku nepřicházelo do úvahy. Jedno své tehdejší manželce však upřít nemohu, svůj názor mi řekla natolik jasně, že se mi konečně začalo rozsvěcet v mé doposud tupé a zatemněné hlavě. Jakkoli se mnou nesouhlasila ohledně pořízení potomka, tak ohledně rozvodu jsme se dokázali domluvit velice rychle, a když k němu došlo, tak si možná ani neuvědomila, že už nejsme spolu. Vlastně v otázce sexu jsem si to moc neuvědomil ani já, protože jsme spolu spávali jen tehdy, když jsme zrovna oba neměli nic důležitějšího na práci, což nastávalo jen zcela výjimečně.

Nicméně po Vlaďčině odchodu jsem zřejmě musel nějakým způsobem dozrát, začal jsem dávat zapravdu dávnému maminčinu tvrzení o tom, jaká má být správná ženská, a uvědomil jsem si, jak můj žaludek a to, co mám pod ním, vlastně strádá. A jak strašně moc bych chtěl mít rodinu, která by se o mě mohla opřít, jak jsem to viděl u táty celé své dětství.

„No jo,“ mami, „hovořil jsem v duchu utrápeně se svou rodičkou, „ale nechceš mi taky prozradit, jak mám v dnešní moderní době takovou správně staromódní ženskou najít?“ Pak jsem si řeknul, že trápením nic nespravím, že maminka je pořád moje maminka a ten samý dotaz jsem jí zopakoval do očí. Moje rodička se usmála a začala si mě dobírat: „Vidíš, to vidíš, Mirečku, kdybys dal tehdy na mou radu, mohl sis vzít Slávku a tuhle komplikaci si ušetřit. Jenomže ta už je dávno vdaná a můžu ti garantovat, že dělá tomu svýmu doma pomyšlení.“

Potom však moje maminka zvážněla, podívala se jaksi skrze mě a dodala: „Mirku, dobře to dopadne, neboj, tohle každá matka na svým synovi bezpečně pozná. Ale musíš pro to něco udělat, musíš se změnit, přestat bejt tak zahleděnej do sebe a do svý práce, a naučit se koukat kolem sebe, abys poznal na lidech, co je těší, co je trápí a jaký vlastně jsou. A přivez mi sem, prosím tebe, svý košile a kalhoty, já ti je pořádně vyžehlím, ať nevypadáš jako vandrák, než si najdeš tu, která se o tebe pořádně postará.“

***

Už vás nebudu dlouho zdržovat, jen v krátkosti řeknu, jak to se mnou nakonec dopadlo. Maminku jsem poslechnul, v práci dal výpověď a nastoupil do firmy, kde jsem sice neměl tolik peněz jako předtím, ale zato daleko víc volného času a čistší hlavu. Začal jsem víc mluvit s lidmi okolo sebe, zajímat se, jak žijou a poslouchat, co si myslí.

No a při tom povídání jsem hned zkraje při nástupu do nové práce narazil na Oxanu, u které jsem si kupoval cigarety v trafice hned vedle naší firmy. Stačilo se na ni pokaždé usmát, prohodit pár milých slov a zanedlouho jsem zjistil, že k sobě máme blíž, než bych se byl nadál. Ta ženská to doma neměla vůbec jednoduché, byla vdaná za hrubiána, který nedělal, jen chlastal a nechal se od ní živit. Pořád to snášela, doufala, že se změní, ale definitivní konec nastal, když přišel domů ožralej a zavinil smrt jejich malého děcka. Tehdy ho zavřeli, Oxana se s ním rozvedla, chtěla na všechno zapomenout, tak to tam doma zabalila a odešla k nám. Když mi to vyprávěla, žila tady už tři roky.

Můj vzdor vůči rodičům a jejich názorům ohledně výběru životních partnerek potomků byl dávno pryč a já se vám přiznám, že jsem se trochu bál, co tomu řekne maminka, až Oxanu poprvé uvidí. Překvapila mě, podívala se na ni úplně stejným pohledem skrz jako předtím na mě, pak si mě vzala stranou a řekla: „Dobře sis vybral, Mirku, tohle je ta správná ženská, kterou jsem si vždycky přála, abys jednou našel. Koukej se o ni pořádně starat, abys jí vynahradil největší hrůzu, která se může mámě stát, když přijde o vlastní dítě. Sice na to nejspíš nedokáže do smrti úplně zapomenout, ale věř mi, že ti bude dělat pomyšlení nejen přes jídlo a přes postel, ale dočista ve všem.“

S Oxanou jsme spolu už čtyři roky, máme dvě děti a já musím před svojí maminkou smeknout svůj pomyslný klobouk a říct, že měla pravdu. Díky, mami.