Mluvení, psaní, čtení a prohlížení

Když jsem chodil na střední školu, seděl jsem v lavici s kamarádem Frantou. Byl to takový milý rošťák, kterému nebyla žádná nevinná klukovská lumpárnička cizí. Zajímal se o elektrotechniku a já dodnes vzpomínám na jeho povedenou taškařici s kopající propiskou.

Jeden čas byly v módě hodně tlusté propisovačky, že se prý lépe držely v ruce. Jednu takovou měl, její vnitřní prostor naplnil nějakými kondenzátory a bůhví čím dalším, zvnějšku ji omotal tenoučkým téměř neviditelným drátkem, a takto upravenou ji nabízel neoblíbeným třídním šprtům. Když ji některému z nich podával, cosi na ní tajně zmáčkl a do drátku se tak dostal proud. Nebylo to sice nic nebezpečného, ale zavýsknutí, povyskočení a odhození toho „dárečku,“ daným človíčkem nás vždy spolehlivě dokázalo rozesmát.

Tenhle Franta se neučil špatně, ale u tabule míval problémy s mluvením. Kantoři mu láli, že to z něj leze jak z chlupaté deky, ne každý měl dost trpělivosti a on občas odcházel s úplně zbytečným čtvercem, ne-li přímo sardelí. Zato jeho slohy o ostatní písemné projevy bývaly perfektní a precizní, a Franta jimi úspěšně doháněl to, co pokazil při ústním zkoušení.

Pár lavic před námi seděla Majka. Oplývala jemnou krásou a kamarádskou povahou, skoro všichni kluci ve třídě jsme do ní byli nádherně pubertálně zamilovaní. Jednou se mi ji nějakým zázrakem podařilo vylákat na procházku. Pomaličku jsme courali parkem, já si připadal jako bůhvíjaký donchuán, po dlouhých minutách osmělování jsem se ji pokusil vzít kolem ramen. Byla taktní, i když jsme se zrovna nacházeli v místech, kam moc lidí nechodí, setřásla mou ruku se slovy, že by nás mohl vidět někdo z jejích přísných rodičů.

Tahleta krásná Majka byla pravým opakem Franty. U tabule dokázala sypat naučenou látku jako z rukávu a snad by mívala na vysvědčení samé jedničky, kdyby si to nebyla kazila písemným projevem. Ne, že by dělala gramatické chyby, ale do popisovaného tématu se dokázala pokaždé tak „nádherně“ zamotat, že kantoři kroutili hlavou a nemohli to u tak dobré studentky pochopit.

Tenkrát jsem měl spoustu jiných klukovských zájmů a o tyhle věci jsem se nestaral. Až mnohem později jsem někde četl, že mluvení a psaní mají na starosti různá mozková centra. Tehdy jsem si na Frantu a na Majku vzpomněl a došlo mi, že každý jsme jiný, jednomu příroda víc přála tam, druhému pro změnu jinde.

Nyní se vrátím ještě o pár let zpátky, na druhý stupeň základní školy. Učitelce dějepisu jsme říkali Marťanka, připadala nám jako z jiného světa. Věčně neúsměvná se strnulým výrazem a jakoby strojovou chůzí. Ale možná jsme ji křivdili, bůhví, jaký měla životní osud. Každopádně nás všechny překvapila tím, když těsně před koncem devítky dokázala vytáhnout z psychické bryndy spolužáka, kterému se rozváděli rodiče.

Paní Marťanka zásadně vykládala podle učebnice a při zkoušení byla spokojená pouze, pokud jsme dokázali dané povídání odcitovat co nejpřesněji, včetně textů u obrázků. Nu a právě s těmi texty u obrázků jsem měl problém. Když už jsem se musel učit, přečetl jsem si nejprve celé povídání a pak si prohlédl všechny obrázky, na ta maličká písmenka u nich jsem pokaždé zapomněl. „Pražáku, ty jsi zas nečetl texty u obrázků.“ Byl jsem pak pokárán při zkoušení. Avšak utěšoval jsem se tím, že jsem v tom nebyl zdaleka sám, podobným způsobem jsme obvykle dopadli skoro všichni.

Jestli se o čtení textu a o prohlížení obrázků starají různá mozková centra, to nevím, ale vůbec bych se tomu nedivil. Pokud by to byla pravda, pak by člověk při prohlížení více obrázků pod sebou a současném pečlivém pročítání, co je u každého napsáno, musel mezi těmito centry neustále přepínat.

A tak mi odpusťte, že jsem u fotoblogů obvykle dost skoupý na texty mezi jednotlivými obrázky. Něco mi pokaždé říká, abych jimi moc nerušil.

Kočka

Skály

Růže

Zámek