Mluva migrantů a jejich návraty domů

Taková to byla pěkná migrantka. Ve žluté blůzce a oranžové sukni jí to moc seklo, zvlášť když přidala milý úsměv. Jakmile však promluvila, musel jsem se smát.

Přesuňme se však nejdřív o nějakých devětačtyřicet let do minulosti, konkrétně do léta roku 1968. Tehdy jsem se těsně před okupací jako třináctiletý kluk setkal s migranty poprvé. Byli to však trochu jiní migranti, než pro jaké se toto slovo dnes nejčastěji používá. Původem Češi, kteří utekli před komunistickou zvůli a v té krátké době mohli bez obav navštívit svou starou vlast.

Pamatuji na jednoho vzdáleného příbuzného, žijícího mnoho let v USA, kde se vypracoval jako projektant a stavitel. V červenci 1968 si to sem přišel omrknout. Doufal, že se zanedlouho bude moct natrvalo vrátit a oživit naše stavebnictví moderními prvky ze zámoří.

Navštívil svou rodinu, snad si tu začal oťukávat i nějaké profesionální možnosti a na závěr se stavil u nás. Do našeho bytečku se vřítil jako velká voda, obdaroval mě „zázrakem,“ v podobě tranzistoráčku za devět dolarů, otevřel láhev burbonu a začal mluvit. Rozhovořil se o svých plánech, našim navrhl, jak jim odvážně přestaví schody v chalupě, ale já smysl jeho slov moc nevnímal. Místo toho jsem si labužnicky vychutnával jeho jadrnou moravštinu silně střiženou jižanským americkým přízvukem.

Jenomže, pak přišla vojska „spřátelených armád,“ aby nám svými tanky poradila, jak správně budovat ten komunizmus. Nu a já toho človíčka už nikdy neviděl, protože devětaosmdesátého se nedožil. Ty schody v chalupě jsme nakonec museli předělat sami s taťkou, pomáhal nám akorát jeden místní zedník. Ale toho ani moc nepočítám, byl to takový pan Lorenc ze Samoty u lesa.

Nicméně teď už k „moderním“ migrantům, jejichž mluvy si dnes a denně užívám. Nedávno soused rekonstruoval dům a najal si firmu s partou Ukrajinců. Nevím, zda byli doma projektanti a stavitelé jako ten můj dávný vzdálený příbuzný. Za naším plotem se vesele oháněli se zednickou lžící a na rozdíl od pana Lorence opravdu pracovali. Z češtiny toho asi moc neuměli, jen tu a tam jsem zaslechl nějaké slůvko, které se stejně nedá publikovat.

Další jim podobné potkávám v příměstském autobuse, který jezdí okolo skladových hal. Někteří jsou tu zřejmě noví a ani si neumí říct o jízdenku, ti zkušenější už s češtinou tolik nezápasí. Jsou lidmi jako my, jedni poctiví, jiní už asi o něco míň, to když se snaží oblafnout řidiče a zadarmo se svézt.

A teď už konečně k té pěkné migrantce ve žluté blůzce a oranžové sukni. Včera jsem měl v jednom obchodním centru spicha s manželkou. Jakožto starý ženáč moc dobře vím, že nechat tu svou čekat se nevyplácí, a tak jsem dorazil s velkým předstihem.

Od žluté blůzky jsem si nechal uvařit kafe v obchůdku s pečivem. Milá a usměvavá, už je tu asi dlouho, čeština z jejích úst prýštila téměř perfektní. A proč že jsem se musel smát? „Můžu vám nabídnout malej hrnek nebo velkéééj? Prosííím, bude to za třicetvosůůům. Pod to vokno si radši nesedejtééé, tam strašně táhnééé. Chviličku, prosííím, já vám to vodnesůůů.“ Už poznáváte? Zkrátka a dobře čistá pražština střižená východním přízvukem.

Člověk už tyhle lidi dost často tak nějak pozná a já měl dojem, že to byla taky Ukrajinka. Netuším, čím byla doma, ze které oblasti pochází a jestli se někdy hodlá vrátit. Jen jedno bych jí, holce nepřál. Aby k nám přijela z míst, která „osvobozuje“ Rus se zbraní v ruce a utečencům brání v návratu. Podobně jako to tehdy v srpnu osmašedesát udělal mnoha lidem od nás.