Měkké a tvrdé dárky

Ne, že bych coby malý kluk nad měkkými dárky ohrnoval nos, ale býval jsem z nich trochu zklamaný. Sice jsem se snažil chápat, že různé ponožky, kalhoty a jiné kusy oblečení jsou pro mě potřebné, ale opravdovou a nefalšovanou radost jsem míval jen z dárků tvrdých.

Vzpomínám na jedny Vánoce, když už jsem trochu povyrostl a dávno nevěřil na Ježíška, jak jsem se nejprve zhrozil nad dárkem měkkým, abych se posléze upřímně zaradoval z tvrdého dárku.

V těch dobách bylo zvykem jezdit v sedmé třídě na školní lyžařský výcvik. Ve sklepě se na mě smály stařičké celodřevěné lyže s ozdobnou špičkou, jaké dnes bývají k vidění už jen jako dekorace v horských hospůdkách. Týdenní zájezd byl plánovaný na leden a já záviděl klukům, kteří se chlubili lyžemi s hranami a s umělou skluznicí. Tehdy to byla vcelku novinka, mně však připadalo, že bez nich v partě spolužáků prostě neobstojím. A tak jsem si je moc a moc přál od Ježíška pod stromeček. Vlastně tehdy už od rodičů.

Naši si trochu potrpěli na formality, takže napřed zvoneček a poté sice krátká, ale pro mě nekonečná chvilka poslechu koled před rozsvíceným stromečkem. Úpěnlivě jsem v tom pološeru tiše pátral očima po nějakém dlouhém předmětu, ale s doznívající gramofonovou deskou odeznívaly i mé naděje kamsi do nenávratna.

Jakožto nejmladší člen rodiny bylo mou povinností roznášet dárky z pod stromečku, pěkně střídavě všem zúčastněným. Každý si ten svůj rozbalil, více či méně upřímně se z něj zaradoval, a teprve poté jsem se směl vydat pro další.

Pod stromečkem jsem pátral a šátral, jako jeden z prvních těch mých se mi připletl pod ruce dárek vpravdě měkký. „Aha, to budou asi fusekle,“ pomyslel jsem si a honem se jal jej rozbalovat, abych zkrátil čas před další možností. „Proboha jégrovky, to snad ne.“ A že prý, aby mi na těch horách nebyla zima. Hlavou se mi honily chmurné představy spolužáků, řvoucích smíchem, až tenhle prezent vytáhnu z batohu a budu se do něj soukat. Copak by nestačily úplně obyčejné klukovské trenky?

Zbytek roznášení dárků jsem prožil už spíše ve snách, nedokázal jsem se té šílené představy zbavit. Za chvilku zbyl pod stromečkem poslední dárek, byl nadepsaný mým jménem a vpadal jako krabice s botami. Vzal jsem ho do rukou a chtěl zvednout... a nic. Nešlo to. Jako by byl přilepený.

Nebyl přilepený, byl jenom téměř celý zasunutý pod válendou, a jak jsem ho postupně vytahoval, rozbušilo se mi srdce víc a víc. Sláva, byly to ony. Kýžené vytoužené lyže s umělou skluznicí. Z dnešního pohledu sice už také historické, kluzná plcha byla z pertinaxu a vázání kandahár, ale já byl šťastný a na ty prokleté podvlíkačky jsem rázem dočista zapomněl. Lyžařský výcvik byl nakonec skvělý, lyže jezdily jako o závod a vůbec mi nevadilo, že mě mnohokrát pořádně vyválely ve sněhu. A ty jégrovky? Už ani nevím, jak se mi to podařilo, ale nakonec jsem nějak ukecal maminku a mohl si vzít jen ty klasické trenky.

I včera mi Ježíšek nadělil dárek tvrdý a měkký, ale jak léta uběhla, naučil jsem se mít i ty měkké rád. Kdo by se taky nezaradoval z pořádného teplého svetru zvlášť, když je zmrzlík jako já. Dokonce i s kapsičkami, abych si měl kam dávat všemožné drobnosti tak, jak to my velcí kluci rádi děláme. Třeba klíče od auta, baterku nebo šroubovák. Ale to na mě raději neprozraďte tomu mému Ježíškovi v ženském vydání. Mohla by mít řeči, že mi ten šroubovák poničí kapsu. A abych nezapomněl na tvrdý dárek, byla jím knížka, v níž kočka píše v první osobě o svém životě s Dalajlámou. Teď vlastně nevím, od koho jsem ji dostal, snad od Lindy, aby mi naznačila, po kom ty svoje tvůrčí sklony vlastně má. Jenže teď jenom tajemně přede a nic mi neprozradí.