Laškování s krásnou šestadvacítkou

Kdopak nás lidi asi tak stvořil? Byla to podle vědců mocná příroda, která si vzala na pomoc Darwinovu teorii o vývoji druhů? Nebo to byl podle věřících Bůh? Ať tak či tak, autor si na nás dal opravdu záležet.

Kdesi jsem četl, že se prý podle archeologických nálezů pravěký člověk dožíval v průměru šestadvaceti let. Z našeho pohledu tedy umíral hrozně mladý. Dovedete si to představit? Šestadvacet a šmytec? Nu, nedivme se mu, tomu pračlověkovi. Za pomocí pouhých oštěpů a seker s pazourkem musel bojovat s lítými šelmami, byla mu zima, zabíjely ho nemoci a hlad. Nezřídka dokonce jiní pravěcí člověkové, vlastně pardon, pralidé.

Nicméně, dovolím si trochu spekulace a zkusím si s tou šestadvacítkou maličko pohrát. Ne s šestadvacetiletou mladou ženou, abyste mi rozuměli, taková by mě už dneska nejspíš nechtěla. Myslím s tím číslem. Pokud náš stvořitel ať Bůh či Darwin z té šestadvacítky vycházel, tak nás pořádně předimenzoval. Z pohledu dneška minimálně víc než trojnásobně, některé dokonce čtyřnásobě. Ano, jedna moje známá má stodvaletou maminku, křehkou osůbku, která čte bez brýlí a za pomoci svého „vozidla“ dokonce sama chodí. (Vozidlo říkají staří lidé takovému tomu chodítku, které postrkují před sebou). A jak jí to panečku myslí, čiperce jedné stodvaleté.

Jenomže bohužel ne všichni máme takové štěstí, abychom byli na sklonku života takhle relativně schopní a samostatní. Mohu-li mluvit za sebe, tak ze všeho nejvíc bych si nepřál, abych jednou skončil v roli fyzicky i psychicky nemohoucího, který je odkázaný na své okolí. A který vinou svého stavu dává tomu okolí pěkně zabrat. Ne, nemyslete si, že jsem si to vymyslel, takových případů je mezi námi víc, než by si jeden pomyslel. Každopádně hluboce smekám před těmi, kteří se s láskou a péčí dokážou starat o svoje staré bezmocné a ne vlastní vinou protivné rodiče. Nebo o prarodiče, tety, strýce a jiné příbuzné, tchány a tchýně nevyjímaje. Případně dokonce i o lidi úplně cizí.

Leč zpět k té šestadvacítce. Pánové, představte si šestadvacetiletou ženu, jak běží k vám. Vlasy jí vlají ve větru, zářivě se na vás usmívá, její ňadra se vám nádherně dmou v ústrety a vy se nemůžete dočkat, až vás její paže obejmou. Nebo dámy. Vy si představte šestadvacetiletého muže, plného síly, lásky k vám, touhy po vás a odhodlání se vás zmocnit. „Lásky a touhy“ je myšleno romanticky, ale taky se to dá říct poněkud cynicky, respektive prakticky. Hormony a chemické reakce v organizmu, kterými nás vybavil Darwin či Bůh, abychom zachovali svůj živočišný druh. Od pralidí až do doby, než s námi „vybouchne Země“ nebo než se navzájem povraždíme.

Nicméně nejde jen o rozmnožování a nejen šestadvacetiletý člověk je krásný. Ten, co nás stvořil, se postaral o to, abychom byli krásní po celý svůj život. Nevěříte? Tak to jste asi ještě nedrželi v náručí čerstvě narozené miminko. Nebo jste se ještě neradovali nad dováděním svých vlastních dětí. Pravda, sice dokážou trochu zlobit, některé dokonce trochu dost, ale to jim na kráse pranic neubírá. Možná teď namítnete, že se mýlím a že některé děti nejsou moc krásné. Není to pravda, zkuste se na to zeptat jejich rodičů, schválně, co vám odpoví.

I po šestadvacítce je člověk krásný. Dámy zrají jako nejjakostnější víno, pánové mužní a mění se v opravdové chlapy. Pokud se vrátím k romantickému ladění, tak si troufnu tvrdit, že ošklivý člověk prakticky neexistuje. Téměř do každého z nás se totiž někdy v životě někdo zamiloval, byť třeba šlo „jenom“ a lásku tajnou a navenek neprojevenou.

Ba i o těch hodně starých lidech si troufnu tvrdit, že jsou krásní. Říkáte, že jsem se zbláznil nebo oslepl, když vidím krásu ve tvářích, svraskalých věkem a v ňadrech, která se už dávno nedmou? Už jste někdy potěšili nějakého hodně starého člověka, třeba takového, který celý život pracoval pro druhé a na nějž svět skoro zapomněl? Řekli jste mu něco hezkého, usmáli se na něj nebo mu věnovali trochu času ze svého uspěchaného života? Jestli ne, tak to zkuste udělat. On se pak rozzáří svou vnitřní krásou, která pronikne skrz jeho svraskalou tvář až k vám. Jeho srdce se pod nedmoucí hrudí rozbuší vzácnou chvilkou štěstí, až ten starý člověk zkrásní celou svou bytostí. A to si představte, že si tou svou vlastní šestadvacítkou prošel v životě už třikrát, ne-li čtyřikrát.