Kulhavej ďábel

„Proboha, co se vám stalo?“ Zeptala se starostlivě Maruška servírky, která nám přinesla kávu s větrníkem. Pobíhala po place kulhavým krokem a občas u toho sykla bolestí.

„Ale to nic, mladá paní,“ odpověděla sympatická štíhlá černovláska, „jsem nešika, upadla jsem při bowlingu a narazila si koleno. Mám to stažený, včera jsem prakticky nemohla chodit, ale dneska už je to skoro dobrý. A nechte si chutnat.“

„Honzo, to mi připomnělo, že jsem ti ještě nevyprávěla o svých dávných spolužácích Lojzíkovi a Věrce. Mám?“ Maruška si lokla lahodné kávy, uďobla kousek větrníku a pak zablýskala očima, těšila se, jak se se mnou podělí o další příběh. Já jen kývnul, pohladil svou kyprou krásnou kamarádku očima a zaposlouchal se do jejího vyprávění.

***

Lojzík měl smůlu, Honzo. Nevím, jestli se tehdy něco pokazilo při porodu nebo měl vývojovou vadu, ale ve srovnání s ostatními kluky ze třídy byl maličký a kulhal, protože měl jednu nohu kratší. A víš, jak to často mezi dětmi chodí, spolužáci se mu posmívali a aby ho naštvali, volávali na něj: „Kulhavej ďáble, běž do pekla, jestli se tam vůbec dopajdáš!“ On se z toho vždycky rozbrečel a oni z něj měli srandu. Občas se to řešilo mezi učitelkou a rodiči, někdy to na chvilku pomohlo, ale pak se to zase vrátilo do starejch kolejí. Ani ho nebylo kam dát na jinou školu, protože nejbližší byla od naší vesnice daleko, a stejně by to nemuselo být moc platné, posměváčci by se našli všude.

Ve vedlejší chalupě od Lojzíka bydlela Věrka. Honzo, ta byla pořádně při těle už tehdá, když já byla ještě štíhlá (v tu chvíli se Maruška pokusila zatáhnout břicho, ale moc jí to nešlo, a tak jen mávla rukou). I na ni to ti rošťáci několikrát zkusili, jako že je tlustý torpédo, a tak podobně, ale ona se nedala. Jak byla udělaná, tak byla od rány, na svůj věk měla překvapivou sílu, když vzala pár kluků do kravaty a pořádně je zvalchovala, tak jí dali pokoj. Tahleta Věrka si strašně přála sourozence, ale žádného neměla, tak „adoptovala“ Lojzíka. Zkrátka se v ní probudily nějaké ochranitelské pudy, vyprosila si na učitelce, aby je podsadila do jedné lavice, pořád byla s ním, a když si chtěl na něj někdo dovolovat, pěkně ho zkrotila.

Celé to začalo, když jsme byli ve věku, ve kterém se kluci a holky moc nekamarádí, ale Lojzík byl rád, že má zastání. Kluci to na něj zkoušeli na tělocviku, když nebyla Věrka po ruce, ale ona to na něm pak dokázala poznat, vytáhnout z něj, co se stalo a zjednat pořádek. Takže pak už měl pokoj, ti kluci si sice dělali srandu, že chodí s holkou a že je zamilovanej, ale jen když u toho nebyl, jinak si netroufli.

No, Honzo, srandu, nesrandu, on se ten Lojzík do Věrky pozdějc opravdu zamiloval. Nedokážeš si představit, jak mu za ten čas Věrčina opatrování narostlo sebevědomí, přestal se bát ostatních, začal si být jistý sám sebou, zbavil se mindráku ze svého hendikepu a naučil se běhat. Sice trochu legračně, ale byl jeden z nejrychlejších ze třídy, a když jednou vyhrál nějaký školní závod, tvrdil, že když má být kulhavej ďábel, tak jím teda bude. Věrce to samozřejmě dělalo dobře, a co si pamatuju, dala mu po tom závodu přede všemi pořádnou pusu.

Po devítce odešla Věrka někam na internát, ti dva už nemohli být tolik spolu, ale Lojzík už její ochranu ani nepotřeboval. Nějaký čas spolu chodili, nevím, jak s tím byli daleko, to víš, byli jsme ještě hodně mladí a rodiče nás dost hlídali. Horší bylo, že se ke konci toho intru Věrka zabouchla do nějakého staršího kluka z města, kde byla ve škole. To byl průšvih, Honzo, napřed pro Lojzíka, ten se z toho úplně sesypal. On dělal v tehdejším JZD, těšil se, že začne jezdit s traktorem, párkrát s ním vyrazil, a když mu dala Věrka kopačky, tak vjel do rybníka. Byl z toho poprask po celé vesnici, když ho vytáhli, tvrdil, že se chtěl utopit, ale naštěstí se mu to nepodařilo, protože tam zrovna bylo málo vody. No, zkrátka a dobře úplně zvadnul, nějaký čas s ním byly potíže, ani nechodil do práce a trvalo půl roku, než se dal trochu do pořádku. Potom odešel na dva roky na vojnu, navzdory kulhání byl odvedený, a když se vrátil, tak už byl zase normální. Akorát ho vůbec nezajímaly ženské, tvrdil, že když nemůže mít Věrku, radši zůstane sám.

Jenomže i Věrka měla průšvih. Ten kluk z města ji zbouchnul, musela se vdávat, sotva stačila dodělat školu a pak hned porodila. Byly jsme v kontaktu, občas se vídaly, ze začátku mi připadala šťastná, jenom ji trochu trápilo svědomí kvůli Lojzíkovi, že mu ublížila. Jenomže pak se ukázalo, že ten její idol není ve skutečnosti žádný idol, nýbrž lotr prvního řádu, vykašlal se na ni i na jejich malého kluka a odešel za jinou. To byl konec její krátké epizody, po níž jí kromě slz zbyl akorát ten syn, se kterým se vrátila domů do chalupy vedle Lojzíka.

Ti dva okolo sebe nejdřív chodili po špičkách a vyhýbali se jeden druhému. Věrka měla pocit, že se nemůže podívat Lojzíkovi do očí a Lojzík si nechtěl jitřit staré rány. Ale potom, jak mi oba s odstupem času prozradili, se Lojzík naštval, prohlásil, že to takhle nenechá, naklusal k Věrce do chalupy a doslova řeknul: „Ty ses o mě starala, když jsem byl malej, tak já ti to teďka oplatím, když seš velká a budu se o tebe a o tvýho kluka starat jako ďábel, jestli ti teda nevadí, že kulhavej. Chceš?“

Věrka šla do kolen a v myšlenkách se jí vrátilo celé to dávné pubertální chození s Lojzíkem. Po pár větách typu: „ty to fakt myslíš vážně, neříkej, že mě máš pořád rád“ a „no samozřejmě, že to myslím vážně a chci tě, jinak bych ti to tady nenabízel,“ se ti dva dali zase dohromady.

Sám dobře víš, Honzo, jak dokážou být cestu osudu klikaté, a já ti na závěr můžu prozradit, že naposledy jsem se s touhle povedenou dvojkou viděla po delším čase asi před měsícem. Vydrželo jim to, k tomu prvnímu klukovi si udělali ještě dvě děti, a představ si, že Lojzík už nekulhá, asi před deseti léty podstoupil ortopedickou operaci, kde mu ty nohy srovnali. Ale ďáblem zůstane už asi napořád a Věrka tvrdí, že ji dokáže ochránit před čímkoli, přestože napohled vypadá, že je proti ní poloviční. 

***

„Promiňte, prosím vás, nevíte, kde se takoví Lojzíci vyráběj? Já bych taky jednoho potřebovala a vůbec by mi nevadilo, kdyby taky kulhal.“ Ozvalo se za námi, jakmile Maruška skončila se svým vyprávěním. Byla to ta černovlasá servírka, už se s ní trochu známe a občas prohodíme pár vět. Tentokrát jsme seděli hned vedle jejího pultu se všemožnými lákavými dortíky, takže nás musela slyšet, pokud zrovna neobsluhovala ostatní zákazníky.

„Nó,“ protáhla Maruška zamyšleně a spiklenecky po mně loupla očima, „o jednom bych možná věděla. Lojzík s Věrkou mají vnuka stejného jména, sice teda nekulhá, ale je hrozně hodnej a má rád lidi. Akorát byste si musela pár let počkat, až vyroste, protože je mu teprve dvanáct.“

„Tak to si holt budu muset poradit sama,“ protočila servírka oči ke stropu v hraném zklamání. Pak se však usmála: „A víte, že mě po tom vašem povídání už skoro nebolí koleno? Budete muset zas přijít, asi mi nosíte štěstí.“