Kočkoblog

Nevím kam dřív skočit, a jestli to takhle půjde dál, tak snad zabiju to individuum, který mi umožňuje, abych pod jeho registrací psal svoje články. To vám garantuju, jakože se Zrzek jmenuju a jsem drsnej kocour s půlkou ocasu.

Abyste tomu rozuměli, lidi si hrajou na to, bůhvíjak jsou korektní a bůhvíjak spravedlivě umožňujou dělat každýmu cokoli bez rozdílu, jakou má barvu, pohlaví nebo já nevím co jinýho, ale není to pravda. Já se jakožto nečlověk nemám nejmenší šanci zaregistrovat do tady toho blogovýho prostředí, a tak abych mohl pro vás psát ty svoje zrzavý nesmysly, musel jsem ukecat jednoho týpka, aby mi občas půjčil svůj prostor. Až doteďka bylo všechno dobrý, týpek mi nedělal problémy, až najednou, zrovna když se mi to nejmíň hodí, mě požádal, abych za něj napsal pozvánku na umísťovací výstavu útulkovejch koček. Že prej, když jsem jako taky původem útulkovej, tak to napíšu líp jak on, no nedovedete si představit, kolik řečí okolo toho nadělal. Já mu sice vůbec nevěřím, mám za to, že je jen prostě línej napsat si to sám, ale když jde o ty útulkový kočky a jejich šanci dostat se do novejch rodin, tak to udělám. Původně jsem chtěl psát jen o tom, jak si akorát převčírem přivezl náš dvounohej záchranář Vlastu s novorozenejma dvojčatama z porodnice domů, ale to holt musí počkat, napřed práce a teprve potom zábava.

Tak teda s chutí do toho, pánbůh nade mnou, nikdy jsem nic takovýho nepsal, a jestli to zvořu, buďte prosím vás shovívaví. Příští neděli 25. září vezmou dvounožky ze svých útulků opuštěný kočky, o který se tam pečlivě starají a přivezou je na výstavu. Jelikož anžto a protože musely útulkářky ty kočky vypiplat z bůhvíjakech nemocí a zranění, naočkovat je a mnohý z nich nechat vykastrovat, prostě se o ně pořádně postarat, tak nějak k nim přilnuly a hrozně jim záleží na tom, aby se dostaly do dobrejch rukou. Já vím, taky jsem to jako maličkej kočičák prožil, vím o tom svý a můžu vám garantovat, že ty dvounohý holky dělaj co můžou a dávaj do toho všechen svůj čas a takový ty barevný papírky nebo kovový kolečka, který mají. Nerad před někým o něco škemrám, ale teďka vás fakt prosím, jestli jste kočičí člověkové, stavte se na tý adrese na obrázku, vyberte si tam jednu nebo jednoho z nás, odneste si ho k sobě domů a dejte jim svoji péči a lásku, jako to kdysi udělal záchranář se mnou.

Paní Dana, správně bych jí měl říkat předsedkyně Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s., ale pro mě je to kočičí máma, snad mi to odpustí, nafotila číči, který na tý výstavě budou a já vám je teď v krátkosti představím. Teda jen některý z nich, samozřejmě jich tam bude víc a i od dalších kočičích mám, ale to by bylo hrozně dlouhý a nudilo vás. Každopádně, jestli vás to opravdu zajímá, můžete se kouknout sem.

Roční šíleně mazlivej, družnej a hravej kočičák Ríša. Vemte si ho někdo, kdo ho budete mít jenom v bytě, bude rád, když tam bude mít kočičí kámošku.

Roční Mirinka od Dobříše. Hlavičku má roztomile maličko na stranu, zřejmě po prodělání virové nemoci v kotěcím věku. Je mírná a hodná, neumí se prát, takže by byla ráda jako jediná kočička v rodině, nejlíp v bytě.

Loňský kotě, hravá a veselá Klárka. Je taky zrzavá jako já, což je u kočičích holek dost nezvyklý, takže si ji leckdo může splést s kocourem.

Dvouletá Anastazie od Plzně. Je trochu opatrná, protože dlouho neměla domov, sám to znám. Potřebuje hodně prostoru, tak si ji vemte někdo do většího bytu a ke kočičí společnosti, tu ona miluje.

Krásní něžná a mazlivá Lilian. Je hravá, nebojácná a sebevědomá podobně jako já. Bude ráda za kočičí kámošku, ale zvládne to i bez ní.

Leonka od Zbraslavi. Neměla to jednoduchý, dostala tu ošklivou nemoc, jejíž jméno se bojej vyslovit i dvounožci, natož já. Ale vylízala se z toho a už se zase raduje ze života, akorát jí zůstalo, že trochu přivírá jedno očko a hlavu nosí ke straně. Prožila si svoje, ví, o čem je život, a když si ji vezmete, bude vás milovat.

A teď tři koťata, na první fotce je Lesan, na tý druhý Lasie s Klaudií. Jsou to sourozenci z jednoho vrhu, narodili se v tom úplňku, kterýmu vy říkáte květen. Všichni z týhle trojky jsou milí, přítulný a hravý, prostě správný malý rošťáci, prima kamarádi pro lidi. Venku to krom úplnýho miminství neznaj, tak by radši do bytovejch podmínek. Nejlepší by bylo spolu nebo aspoň ve dvojici, ale když se to nepodaří, budou moc rádi i každej sám za sebe.

Tak to bysme měli. Přijdete? Fakt? Tak to jste zlatý a já vám za to teď řeknu, jak je to s naším záchranářem, Vlastou, novorozenejma dvojčatama a nakonec i s mým kámošem jezevčíkem Ferdou, stejně jsem vám to minule tady slíbil.

***

Koťatama jsem před chvilkou skončil a novorozenejma dvounohejma dětma budu pokračovat. Jestli vám přijde, že stárnu a jsem infantilní, tak sorry, ale jednou jsem slíbil, že budu referovat, jakmile se to narodí, tak to udělám, i kdybych nechtěl.

Respektive, jakmile bude Vlasta s dvojčatama doma, protože narodilo se to už před několika dny. Vlasta byla posledních pár týdnů v porodnici, asi protože dvojčata, tak chtěli mít jistotu. Stejně to nechápu, u koček jsou vícečetný vrhy úplně normální, to jen dvounožci z toho dělají vědu. Ale budiž, já tomu nerozumím. Když už to mělo přijít, tak povolali záchranáře, aby byl jako táta u toho. Zrovna byl doma a spal, tak se rychle probral, strašně znervózněl, vrážel do věcí a pospíchal, aby tam byl co nejdřív. Každopádně zbytečně, nic neprošvihnul, on i kočičí porod dokáže trvat dost dlouho, natož ten lidskej. Detaily samozřejmě neznám a ani bych je tady neprozrazoval, kdybych je znal, ale jedno vám povím. Záchranář je sice zkušenej zdravotník, ale táta prvorodič, tak tam prej trochu rozvířil hladinu, když si myslel, že by personál na porodním sále měl dělat něco jinak, než jak dělal. Pravdu samozřejmě neměl, museli ho tam krotit, ale brali ho s rezervou, asi jsou na hyperaktivní fotříky zvyklí. A hlavně všechno dopadlo dobře, Vlasta i mrňaví kluci jsou v pohodě, jen záchranář trochu vyplesklej.

Jo, já vám neřekl, jak se jmenujou, že jo? Tak hádejte... Ale kdepak, žádnej Franta, Petr nebo Pavel, dostali krásný jména Ríša a Míša, teda Richard a Michal. Máme je doma třetí den, domácnost je vzhůru nohama, a kdybych to chtěl stručně shrnout, řeknu, že jezevčík Ferda se jich bojí, Vlasta je kojí, záchranář se o ně učí pečovat a já je hlídám. Ferda ani ne tak, že by se bál, aby mu ta mrňata něco neudělala, spíš se k nim netroufne přiblížit, aby něco omylem neudělal on jim. Chápu ho, on byl odedycky hrozně ustaranej.

Vlasta je máma, jak má bejt, kdo z vás to zažil, určitě ví svý. Jen u toho kojení je mi jí trochu líto, dvounožky tohle prostě neumí a ani se to nemají šanci naučit. Viděli jste někdy kojit třeba kočičí mámu? Ta si lehne na bok, vyvalí cecíky, ke kterejm se přicůcnou všechna koťata najednou. Ona jen přede, občas některý z nich olízne a užívá si, jak se ta mrňata sama cpou. Kdežto Vlasta? Ne, aby si taky lehla na bok a nechala Ríšu s Míšou krmit se najednou. Prostě to nejde, dvounohý mláďata se neuměj přisunout k Vlastinejm cecíkům, natož zvednout hlavičky, aby se mohla sama napít. Vlasta je musí držet v rukou a nakrmit postupně jednoho po druhým, takže to má složitější a ani u toho nestihne příst, natož je olizovat.

Záchranář je teď doma, říká tomu otcovská dovolená a dělá úplně všechno, aby měla Vlasta míň starostí. Učí se přebalovat, podpírat jim hlavičku, když je má v náručí a občas si je poplete, protože jsou prakticky stejný. A pokud jde o pořádek, tak jak byl dycky normální, tak teď se úplně zbláznil, pořád lítá po domku a uklízí, nesnese ani smítko prachu. Dokonce i já jsem se musel naučit umejt tlapky hned, jak přijdu zvenku, což jsem dřív dělal až v pelechu před spaním.

No a moje kocouří maličkost? Musím se pochlubit, že mě od těch kluků nikdo nevyhání, mám výsadní postavení a můžu pomáhat s hlídáním a péči. Sice je svým drsným jazykem nemeju, to mi zatím instinkt nedovolil, ale starám se, aby měli klid. Ráno jsem chtěl chytit masařku, která vletěla oknem dovnitř a lítala klukům nad postýlkou. Párkrát jsem po ní skočil, ale ta potvora byla tak rychlá, že jsem ji nedostal. Při posledním skoku jsem si to nějak špatně vypočítal a už, už to vypadalo, že přistanu uvnitř postýlky. Leknul jsem se, abych těm mrňatům ňák neublížil, tak jsem dal všechnu sílu do tý půlku ocasu, která mi zbyla, zarejdoval, v letu nad postýlkou změnil směr a s žuchnutím přistál na zem. Zdá se vám to prkotina? No tak to asi nevíte, co je to instinkt, kterej zavelí k opatrnosti pokaždý, když jde o mrňavý mláďata, dokonce i bez ohledu na to, jestli jsou dvounohý jako vy nebo čtyřnohý jako já.

Každopádně s Ríšou a Míšou je spousta srandy a ještě víc povinností, jsem rád, že je máme v pohodě doma, a jak to bude možný, tak vám o nich zas poreferuju, teď vás nebudu dál zdržovat. Už vám jen připomenu, abyste nezapomněli přijít na tu kočičí výstavu a třeba si někoho adoptovat, fakt je to důležitý a já vám budu moc vděčnej, když to uděláte.

Poznámky:

Fotografie jsou publikovány se souhlasem jejich autorky paní Dany Javůrkové.
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.