Klidně bych mu zaplatila erotickou službu

Maruška se pohodlně usadila do křesla u stolku, stojícího vedla okna a sluneční paprsky jí prozářily zlatem její čerstvě odbarvené polodlouhé vlasy. Srkla si turka, uďobla sousto větrníku, a pak na mě vypálila překvapivou otázku:

„Honzo, byl jsi někdy v bordelu?“

Tohle mi má krásná plnoštíhlá kamarádka občas dělá. Teď s potutelným úsměvem vyčkávala, zda si s jejím dotazem poradím bez ztráty kytičky, ale já se rozhodl, že se tentokrát jen tak snadno nedám: „Samozřejmě, že byl, Maruško. V dřívějších dobách jsem ho navštěvoval celkem často, i když se musím přiznat, že pokaždý jsem do něj vstupoval s jistými obavami.“

„Cože, ty, Honzo? Tys chodil do hambince? A to ti to nebylo vůči Soně blbý?“ Chytla se Maruška na špek, vyčítavě na mě zírala s vyvalenýma očima a se soustem větrníku na půli cesty mezi talířkem a ústy.

„Má milá,“ snažil jsem se trochu zklidnit situaci a s dlaněmi obrácenými směrem vzhůru jí odpověděl: „Když byly naše dcery v pubertě, měly ve svém pokojíku takovej bordel, že vstup pro rodiče znamenal akutní nebezpečí náhlé příhody srd...“

Větu se mi už bohužel nepodařilo dokončit, neb jsem byl přerušen zvonivým prudce nakažlivým Maruščiným smíchem, který zaplnil celý prosluněný prostor cukrárny. Když jsme se trochu uklidnili, začala mi Maruška vyhrožovat: „Jen počkej, ty kujóne, tohle ti nedaruju a vrátím, až to budeš nejmíň čekat. Můžeš být rád, že jsem shovívavá ženská, protože jinak bych ti dneska za trest už nic neřekla.“ Nicméně Maruščina touha podělit se o příběh byla silnější než její hraná zloba a ona se pustila do vyprávění.

***

Honzo, chápu riziko tvýho někdejšího počínání, ale já měla na mysli opravdovej bordel. Někdy začátkem února jsem se vypravila za Šárkou. Ona je moje dávná známá a bydlí v malém panelákovém bytě prakticky na druhém konci Prahy v Hloubětíně. Je rozvedená, rodiče už nemá, dcera se jí dávno odstěhovala a jejím jediným společníkem je pudlík Rony. Pořídila si ho z útulku, není tak úplně čistokrevnej, ale co mu chybí na modré krvi, to mu přebývá na přátelství a inteligenci. No, nevím, jestli je víc chytrej nebo vyčůranej, ale to je jedno, každopádně je to vítací pes, Šárka ho miluje a podle mýho názoru i dost rozmazluje.

„Nech toho, Rony, běž na pelíšek, panička je fuj... Maruško, neber si to proti sobě...“ Pokusila se Šárka odehnat Ronyho ode mě poté, co mi zdárně umyl obličej. Rony odpověděl: „haf,“ kouknul na svou paničku, pak na mě, naposledy mi olíznul nos, jakože aby měl poslední slovo a teprve potom si sednul na svůj pelech vedle stolu. Šárka nám udělala kafe, no řeknu ti, tady v té cukrárně mají lepší. Ona si vaří slabý, prý kvůli tlaku, a jak je zvyklá, stejnou hruškovou vodu dělá i návštěvám. Ale to nevadí, na druhou stranu zase umí skvělý poctivý český buchty, měla je zrovna čerstvě upečený, tak jsem si pošmákla.

Šárka mi vykládala takový ty babský drby, jak její dcera nemůže sehnat žádnýho pořádnýho chlapa, seznamuje se na inzerát a na schůzky si od ní půjčuje Ronyho, aby jí měl kdo dělat křoví. Pes uslyšel své jméno, sednul si, řekl: „uááá“ a udělal na svou paničku psí oči. „Ne, Rony, pamlsek nedostaneš a buchtu už vůbec, víš, že jsi zlobil,“ odbyla ho Šárka a na moment zmlkla. Já využila chviličky ticha, změnila téma a zeptala se jí, co Rony provedl tak hroznýho, že má zaracha na dobroty.

„Co?“ Odpověděla mi Šárka, „mohlo bejt po něm, představ si to. Už od štěněctví se kamarádí s Maudinkou a s Baxem. Teda s foxteriérkou a s rotvajlerem, co bydlej tady kousek vedle a se kterejma se potkáváme při venčení. Když byli mrňaví, tak to byla sranda, to ti teda povím, zvlášť pokud se tam sešli všichni tři. Bax je mladší než Rony, ten můj ušatej rošťák si na něj dřív dovoloval a doteďka nemůže pochopit, že Bax už vyrostl, a kdyby chtěl, dostane ho na jedno rafnutí.“

„Aby sis nemyslela, Maruško,“ pokračovala Šárka s půlkou svý buchty v puse, „jakmile se Bax objeví, tak Ronyho odvolám, aby ho neprovokoval, na to je naštěstí naučenej poslechnout. Nebo když je Bax moc blízko, radši ho vezmu rovnou do náručí a pakujeme se pryč, protože jeho páníček je takový tintítko, nemusel by ho udržet a já se bojím, aby se něco nestalo. No jo, jenomže včera se tam ukázala i Maudinka, zrovna hárala, z jedný strany se k ní rozběhnul můj Rony a z druhý strany Bax, kterej hrozně vyváděl a táhnul za sebou páníčka i s vodítkem. „Rony, ke mně! Rony, zpátky! Křičela jsem na toho na toho svýho pacholka, ale nebylo to nic platný, on zapomněl na svý dobrý vychování, tak jsem tam musela vletět, popadnout ho za obojek a násilím odtáhnout domů. No a teď se na něj zlobím, aby si to pro příště zapamatoval, protože si nedokážu představit, co bych si počala, kdyby se mu mělo něco zlýho stát.“

Honzo, já si vzpomněla na svoji maminku a jejího kříženýho vlčáka Roberta, kterej poslouchá na slovo, ale radši jsem mlčela. Ronymu bylo v tu chvíli úplně jedno, že ho přede mnou Šárka pomlouvá, protože měl jiný starosti. Asi si vzpomněl na hárající Maudinku, postavil se ve svým pelechu, shrnul si pod sebe deku a začal se na ní činit, jakoby to byla nějaká fena. Šárka se shovívavě podívala na toho svýho psa, chvilku mlčky žvýkala, pak se otočila ke mně a opět s půlkou buchty v puse řekla: „Tak to vidíš, Maruško, ten můj pacholek je vlastně chudák. Existovat psí bordely, klidně bych mu nějakou tu erotickou službu zaplatila, aby z toho svýho psího života taky něco měl...“ A zůstala na mě koukat, co jí na to jako povím. No, já jenom pokejvala hlavou, jakože chápu, pak jsme se ještě chvilku bavili o všem možným, načež jsem vyrazila domů za Frantou a na celou tu příhodu úspěšně zapomněla.

***

Maruška zmlkla, chvíli se na mě váhavě dívala, a pak se opatrně zeptala: „Honzo, nevíš o někom, kdo by chtěl štěně? Já bych ti za to byla ochotná odpustit i to, jak jsi mě prve dostal s tím puberťáckým pokojíkem.“

„Proč štěně, Maruško, copak Šárka opravdu objevila nějakej psí bordel, koupila Ronymu štych a on si zapomněl nasadit kondom?“

„Ale hou... houbeles bordel,“ opět ten Maruščin zvonivý smích. „Předvčírem mi Šárka volala, že ta její dcera objevila nějakýho bezvadnýho kluka s kříženou fenkou, jako obvykle si vzala Ronyho s sebou na rande a ti dva čtyřnohý byli ohledně sbližování rychlejší než ti dvounohý.“

„Víš, Maruško,“ napadlo mě, „zeptám se sousedů Filipa s Magdou. Těm nedávno odešel do psího nebe jejich stařičkej nerozlučnej kamarád, tak by si možná nějakou tu suprovou pouliční směsku s radostí vzali.“