Kdybys cvičila, nebyla bys tak tlustá!

„Honzo, myslíš to vážně, nebo mi věšíš bulíky na nos jen proto, abys mě potěšil?“ Zareagovala Maruška tentokrát nezvykle podrážděně na můj obvyklý obdivný kompliment, jak jí to náramně sluší.  

Zbystřil jsem. Kdosi té neodolatelně krásné plnoštíhlé dámě musel nějak ošklivě ublížit a mně bylo jasné, že pouhým zopakováním stejných slov ničeho nedosáhnu. A tak jsem se rozhodl pro léčbu prudkým šokem, snad mi to manželka odpustí: „Maruško, nebýt ženatý a ty vdaná, tak tě teď hned z fleku vezmu někam do intimního soukromí a tam tě něžně o...“

„Nech toho, Honzo, nebo s tebou už nikdy nepůjdu na kafe,“ skočila mi Maruška do řeči, sáhla po kabelce a jasným pohybem naznačila, že mě s ní praští. Napřed zasršela očima, jako by na moment nevěděla jak dál, a pak se zničehonic rozesmála. Konečně smích, hráze její naštvanosti byly protrženy.

„Just si dám ten větrník, co jsem dnes nechtěla. A ty, holomku, ty seš drzej a já tě teď potrestám! Vysypu na tebe, co se mi včera přihodilo ve výtahu, mlč a poslouchej!“

„K masochizmu mám fakt daleko, má milá, a nevím, zač mě trestáš, ale tvé vyprávění mi bude potěšením,“ obrátil jsem ruce dlaněmi vzhůru v gestě já nic, já muzikant.

***

Hekalovi, co bydlí tři patra nad námi, mají sice možná trochu nezvyklé jméno, ale na sport jsou machři, o tom žádná. Taky podle toho vypadají, ani na jednom z nich bys nenašel gram navíc. Vídám je společně na kolech nebo jak jen tak běhají, taťka navíc hraje fotbal, mamka je ve fitku pečená vařená a jejich mladej puberťák Milouš trénuje skejt. Já ani netušila, že tohle se dá taky dělat závodně, ale prý mu to docela jde.

Včera jsem cestou z práce uklouzla na spadaném listí, málem jsem sebou sekla a trochu si zvrtla kotník. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si nedala pozor, bolelo mě to, pajdala jsem domů a těšila se, že si konečně sednu. Dole jsem vlezla do výtahu, už se pomalu zavíraly dveře, když koukám, jak si to štráduje taťka Hekal s Miloušem se skejtem pod paží. Myslela jsem, že jako sportovci vyběhnou schody pěšky, ale oni né, hrnuli si to k výtahu. Já teda zmáčkla ten čudlík na otevření dveří, počkala na ně, oni řekli unisono „dík“ a rozjeli jsme se nahoru.

Milouš položil svoje prkno na zem, stoupnul na něj jednou nohou, prohlásil: „koukej tati, tohle jsme dneska trénovali“ a naznačil nějaké pohyby, jak mu to dovoloval prostor kabinky. Načež výtah s hrknutím zastavil v našem patře, já stála vzadu a potřebovala se dostat ven. Co bys udělal, Honzo, kdyby se přes tebe chtěla cpát taková tlustá bába, jako jsem já, vystoupil bys a pustil ji ven nebo se nechal vmáčknout do stěny úzké kabinky? No, nevím jak ty, ale ti dva Hekalovi riskli to vmáčknutí.

Já se teda snažila protáhnout kolem nich, blbě šlápla na ten svůj pochroumanej kotník, zavrávorala a omylem šťouchla do mladého Hekala. Ten udělal čest svému jménu, nahlas heknul, ujel i s prknem, co na něm stál a narazil s ním do stěny kabinky. „Do prdele,“ vylítlo z něj, sklonil se ke svému skejtu a začal ho pečlivě zkoumat, teda jako jestli si to svoje závodnické nádobíčko náhodou nepoškodil.

Starší Hekal taky heknul, ale z úplně jiného důvodu. Na jednu stranu mu přišlo hloupé, že jeho synek přede mnou řeknul „do prdele“ a na druhé straně se vyděsil, jestli se tomu prknu něco nestalo a on mu bude muset pořídit nové. Já teda nevím, kolik taková závodní sranda stojí, ale málo to asi nebude, tak jsem se tomu jeho heknutí ani nedivila. Došlo mi, že jsem to vlastně způsobila já svou neohrabaností a těmahle kilama (Maruška si dle svého zvyku objela dlaněmi široké boky, ale její gesto vyznělo spíš majetnicky než jakkoli jinak).

Jednak jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem nemotorná a druhak na ty dva, že mi neráčili uhnout z kabinky, tak jsem se konečně prodrala ven a řekla Miloušovi: „Promiň, no tak jsem teda holt tlustá, no.“

Touhle větou se mi ulevilo a byla bych na celou tu záležitost zapomněla, kdyby... Honzo, kdybych skrz zavírající se dveře nezaslechla pubertální Miloušův hlas, kterým si zabučel spíš jen tak pro sebe než na mě: „Kdybys cvičila, nebyla bys tak tlustá.“ Pak sice následovalo tiché „plesk,“ jak dostal výchovný pohlavek od taťky a „jauvajs,“ jak ho to štíplo, ale to už mi nebylo nic platné. Prostě jsem si přišla trapná jako velryba vyvržená na souš a rozhodla se, že až mě ten kotník přestane bolet, tak se snad vážně dám na cvičení. Ale Frantovi jsem to doma radši neřekla, on by se toho hned chytil a házel by mi na hlavu, kdybych si to náhodou rozmyslela. To ty nebudeš, Honzo, viď, že ne? 

***

Maruška zakončila svou historku otázkou a já už ji znám natolik dlouho, že mi bylo jasné, jakou očekává odpověď.

„Nebudu, krasavice moje, neboj. Mně by jen vadilo, kdybys se mnou přestala chodit do cukrárny, to bych byl fakt, ale opravdu a beze srandy strašně moc smutnej. A mimochodem, co ten tvůj kotník, už je to lepší?“

„Zaplať pánbůh, pořádně jsem si to stáhla a už mě to skoro nebolí,“ odpověděla Maruška. Pak ji zřejmě něco napadlo, zajiskřila očima, vysunula nohu stranou své cukrárenské židličky, povytáhla si spodní okraj šatů a pravila: „Koukej, jak to mám pěkně zafačované skoro až ke koleni, to je erotika, co? Hned by tě přešla chuť, nevím, nevím, co bys se mnou tam v tom intimním soukromí vlastně dělal.“

Chudák holka. Jakkoli dokáže být bystře a štiplavě pohotová, teď ji nedošlo, že mi nahrála rovnou na smeč. „Prve jsi mi skočila do řeči, Maruško, na což máš jako dáma samozřejmě právo,“ protáhl jsem pomaličku. A pak dodal: „Já jen chtěl říct, že bych tě tam v tom našem intimním soukromí něžně ošetřil.“

Bác. A už jsem ji měl. Zmuchlanou kuličku Maruščina papírového ubrousku, která opsala oblouk přes stůl, cvrnkla mě do nosu, odrazila se a nostalgicky definitivně přistála v lógru, co mi zbyl v šálku lahodné voňavé turecké kávy.