Ježíšmarjá, pardon, já myslel, že žebráte

To jsem se zas jednou pěkně ztrapnil. Byl páteční podvečer, tma jako v ranci, přišel jsem domů z práce a na kuchyňském stole nalezl vzkaz od manželky, že vyrazila na večerní focení. Vedle toho vzkazu ležel ještě jeden lísteček.

Byl to prachobyčejný nákupový seznam, který nachystala na sobotní dopoledne, kdy se obvykle jezdí do čelákovického supermarketu za účelem pořízení týdenních zásob. Napadlo mě, že bych si mohl ušetřit tu sobotní cestu a nakoupit teď hned. Rychle jsem tedy nakrmil neodbytně dorážející kočky, vzal klíčky od auta, protože do práce jezdím autobusem. Ze stolu jsem shrábl ten seznam, do komory sáhl pro tašky, skočil do naší plechovky na čtyřech kolech a vyrazil do zhruba pět kilometrů vzdáleného městečka.

Na parkovišti bylo navzdory exponované době pár volných míst, koutkem oka jsem zahlédl i několik vozíků před krámem a zaradoval se, že nebudu muset čekat, než se mi uvnitř uvolní povinných patnáct metrů čtverečních. Tak honem roušku a do toho... Roušku... Proboha, kde je? Vždyť jsem ji, netuše, že ještě někam pojedu, vyhodil cestou domů do popelnice. Né, je to dobrý, v kastlíku před sedadlem spolujezdce bude určitě náhradní, vždycky tam bývá. Sláva, je tady... Au, prásk, gumička se utrhla, cvrnkla mě do ucha a bylo po roušce. Co teď? Nemám ještě jednu v bundě? Nemám, je tam akorát kulich, dost velký na to, abych do něj schoval celou hlavu, jenže to bych si kromě nosu a pusy zakryl i oči a viděl bych houby. No nic, za blbost se platí, přece nemůžu před krámem žebrat roušku od náhodných nakupujících, ještě by mi někdo vynadal, že somruju nezarouškovaný. Tak jsem se jako hňup otočil i s autem, vrátil domů, popadnul v předsíni novou roušku z krabičky, znovu do auta a do Čelákovic.

„A co bůra nebo pětku do vozíku, máš, ty chytrej?“ Napadlo mě cestou z auta. Věděl jsem jen o dvacce, ale ta by mi byla houby platná. Už jsem se chtěl začít šacovat, když koukám, že kousek stranou stojí jeden vozík volný, který zálohu nepotřebuje. Tak aspoň tohle nemusím řešit, super. Nu a pak v krámu klasika, kterou zná každý brejlovec. Když si ty brejle sundám, vidím velký kulový, natož abych dokázal z lístečku vyčíst, co mám vlastně nakoupit. Když si je nandám, vidím ještě větší kulový, protože se kvůli roušce okamžitě zamží. Tak leda zadržet dech a doufat, že se neudusím. Nu dobrá, Soňa má pro mě pochopení, na seznam toho moc nenapsala, tak jsem to všechno nějak pohledal. Už jen vystát frontu u kasy, nechápu, proč jich neotevřou víc, a pak bude vymalováno. Hurá, už jsem venku, snad jsem na nic nezapomněl. Takže přendat tašky z vozíku do auta, vrátit tu věc na kolečkách k ostatním vozíkům a domů.

„Pane, prosím vás, mohl byste mi dát ten vozík?“ Koukalo to zálibně na předmět, který jsem tlačil před sebou. Mělo to obrovskou kapucu, sahající až k očím a velikou růžovou roušku, zakrývající celý obličej. Blížilo se to ke mně, byla tma a mlha, brejle jsem měl pořád trochu zamžené, tak jsem jen podle hlasu a barvy té roušky poznal, že je to žena. Žebrá, stydí se mi říct rovnou o peníze, tak jde po minci, o které si myslí, že mám zacvaknutou ve vozíku a neví, že tam žádná není. Doufá, že jí ten vozík dám a minci si vycvakne.

Snad to způsobilo to šero, možná pocit, že se mi navzdory všem trampotám podařilo zdárně nakoupit, snad dojem adventní sounáležitosti, nevím. Prostě jsem té ženě odpověděl: „V tom vozíku žádná mince není, ale počkejte, dám vám dvacku.“ A už, už jsem sahal do kapsy.

„Ale já od vás přece žádný peníze nechci,“ rozdurdila se ta paní přede mnou, „jen prostě nemám drobný do vozejku, vidím, že v tomhle mince není a potřebuju nakoupit. Copak vypadám jako nějaká somračka?“ Na zdůraznění svých slov stáhla kapucu na záda a zatřepala nádhernou hřívou blonďatých lesklých vlasů, až to vypadalo, jakoby v té mlžné tmě najednou vyšlo slunce.

„Ježíšmarjá, pardon, já myslel, že žebráte, nezlobte se na mě, prosím vás.“ Vykoktal jsem na to stvoření, cítil se trapně a nejradši bych se v ten moment propadnul do země. Došlo mi, že nebýt ten vozík prve odpojený od ostatních, mohl jsem před chvílí dopadnout úplně stejně. A nenapadlo mě nic jiného, než jí o tom říct.

Když jsem jí prve nabídnul tu dvacku, tvářila se, že mě chce zakousnout. Pak vykulila oči a nakonec, když jsem ještě dodal, jak jsem se vracel domů pro zapomenutou roušku, rozesmála se na celé kolo, až se jí nadouvala růžová rouška před pusou.

„Tak hezký Vánoce, mladá paní,“ popřál jsem na závěr té dámě, nakažen jejím smíchem.

„Vám taky, pane, dneska jste potkal kouzelnou žebračku, tak ať máte štěstí,“ odpověděla a zvesela odcupitala do krámu s mým vozíkem, co v něm nebyl zastrčený žádný peníz.

V sobotu dopoledne jsem do toho čelákovického krámu zajel ještě jednou, Soňa mi totiž po návratu z focení se shovívavým úsměvem oznámila, že si ten nakupovací seznam jen připravovala a ještě nebyl zdaleka kompletní. Na rozdíl od pátečního večera bylo světlo, ale přesto jsem před obchodem tu paní s hustou blonďatou hřívou už neviděl. Možná byla opravdu kouzelná a po té večerní příhodě s vozíkem se vrátila někam do pohádky.