Jak najít dobrou hospodu?

Nemyslím takovou tu, jíž někteří lidé s oblibou označují tímto přídomkem jen proto, aby ostatním ukázali, co vše si mohou dovolit jenom tak levou zadní. Tu, ve které utratíte minimálně stovku už při příchodu za profesionálně umělý úsměv obsluhy. Kde poté vydáte majlant za cosi sice snad prvotřídního, co však musíte hledat na talíři pomalu mikroskopem.

Naopak mám na mysli hospodu docela obyčejnou, ve které se člověk dobře napije a nají za celkem rozumný peníz. A má-li zrovna trochu štěstí, dokonce se tam navíc zdarma pobaví navzdory tomu, že tam zavítal poprvé a nikdo ho tam nezná.

Vcelku známým a prověřeným pravidlem pro volbu hospod, nechceme-li se zmýlit na cestách, je přítomnost kamionů na parkovišti. Takový kluk za volantem těžkého náklaďáku to má dobře zmáknuté a na jídlo se zastaví jen tam, kde to buď zná sám nebo kam ho poslal jeho kolega kamarád.

Poněkud složitější to má člověk, který dorazí do míst jemu málo známých a je jen na něm, aby si vybral hospodu, v níž se mu bude příjemně kotvit po několik následujících večerů. Jak takovou nalézt dřív než vyzkouší více možností, než kolik má pokusů?

Pravidlo, které se mi osvědčilo, zní „hledej úplně obyčejné lokály bez výrazných reklamních poutačů a hlavně si všímej, zda se mohou pochlubit přítomností místních štamgastů.“

Usadili jsme se s manželkou na pár dní ve Františkových Lázních, obědy odbýváme různě v rámci výletů po okolí, ale na večeřích si dáváme záležet. Kdepak nás neodradí přemrštěnou cenou, kombinovanou s mizernou kvalitou a kyselým výrazem? Kdepak na nás nespustí jinak než česky hned z první? Kdepak nám neřeknou, že tu dnes mají uzavřenou společnost, a abychom se obtěžovali jinam?

V hospůdce, kterou jsme v jedné vedlejší uličce objevili snad náhodou. Nebo, že bychom byli šli podvědomě po čuchu, vytrénováni mnohaletou zkušeností? To nevím, ale narazili jsme na místo, kde mají k mání klasické české hotovky i v hodinách večerních. Kde čepují pivo jako křen a navíc s láskou. Kde si při tom vším shonu pokaždé najde servírka pár chvil a s hosty tak nějak posousedsku poklábosí. A kde se člověk může pobavit i zcela náhodnou kratičkou historkou, jež k jeho uším dolétne od stolu štamgastů:

„Vole, von jí zachránil život a vona s ním nechtěla nic mít.“ „Nekecej, vole, s Pepou?“ „Vytáhnul jí z vody, ty vole. Když po padéstým nadejchutí konečně votevřela voči, tak byla najednou ňáká divoká.“ „Von jí Pepa jako dával to umělý dejchání.“ „No k..va, vole. Jenže vona si myslela, že jí chce přefiknout, tak mu místo poděkování dala pár facek. A představ si, vole, že na to koukalo asi sto lidí.“

Netuším, zda se to opravdu stalo nebo jestli si štamgasti jen po svém odvyprávěli nějakou historku dávnou profláknutou. Ale na tom přece vůbec nezáleží, určitě se tam zas vrátíme, vždyť v kuchyni se tam s vařečkou čile otáčí sám majitel. A kdeže to vlastně je? Nu, abych nedělal reklamu, jen zlehka naznačím. Ta hospůdka se jmenuje po zvířeti s chobotem, vyvedeném v barvě oblohy mez mráčků.