Jak malej kluk vychovával dvě pubertální cizinky

„Míšo, jeď s Pavlínkou opatrně a hlavně buď potichu, ať se zas nevzbudí,“ pravila téměř šeptem útlá světlovlasá maminka svému asi tak pětiletému synkovi. Míša se na ni důležitě podíval a sotva slyšitelně špitnul: „Jasně, mami.“

Petra byla nevyspalá asi tak, jak jen může chronicky postrádat dostatek spánku matka zdravě aktivního a stále hladového kojence, kterému se navíc zrovna prořezávají první zoubky. Po dvou téměř probdělých nocích, když už se jí pomalu zavíraly oči ve stoje, se dopoledne vypravila s Pavlínkou v kočárku a s Míšou po boku na procházku. Míša byl mamince velkým pomocníkem, což zřejmě odkoukal od svého táty, který byl za normálních okolností Petře ještě větším pomocníkem, ale zrovna v těchto dnech jí nebyl nic platný, neb až do konce týdně montoval elektrické vedení asi dvě stě kilometrů daleko.

Nicméně Míša se svého tátu snažil nahradit ze všech svých dětských sil. Na pravém zápěstí měl navlečenou tašku se dvěma jogurty, které hrdě sám zakoupil za účelem občerstvení na procházce, a oběma rukama před sebou opatrně tlačil kočárek se ségrou. Ale abyste si nemysleli, Petra nebyla žádnou krkavčí matkou, která nutí svého syna, aby za ni vykonával různé činnosti, jak o to nakoupení, tak o kočárek si Míša řekl sám. Větu: „Mami, já to udělám, potřebuješ si přece odpočinout,“ říkával své rodičce při podobných příležitostech často, takže ani šikmooká prodavačka jogurtů už nebyla překvapená, že obsluhuje malého špunta, na kterého přes pult pomalu nevidí.

Pavlínka při čekání před obchodem s jogurty k velkému povděku Petry konečně usnula a teď byla svým bráškou tlačena do parku k lavičce ve stínu velkého kaštanu. Petra se těšila na chvilku klidu a hlavně ticha, rušeného jen šuměním větru v koruně stromu, a Míša spekuloval, jakou novou trasu si vymyslí na přilehlých, důmyslně sestrojených provazových konstrukcích pro děti.

„Tuc, tuc, tuc. Hahaha. Tyéto!“ Začalo se ozývat odkudsi zpoza zatáčky parkové cesty, sotva naše trojice dojela k lavičce. Jak zvuk z přehrávače, tak i hlasy puberťaček byly sice zatím vzdálené a relativně tiché, ale za doprovodu jakéhosi drnčení se nebezpečně blížily. Když se ze zákrutu vynořily na prknech na kolečkách dvě dívky s různobarevnými hlavami, z nichž jedna navíc držela v ruce rámusostroj, Petra jen protočila panenky a zadoufala, že se okolo nich prořítí natolik rychle, aby se Pavlínka nestihla vzbudit. Míša tak optimistický nebyl a v tušení komplikací roztomile přísně nakrabatil své dětské čílko.

Petřina naděje na hladký a hlavně rychlý průjezd hlučných puberťaček se bohužel nenaplnila. Dívky zaparkovaly svá prkna u sousední lavičky, vyhouply se na její opěradlo, nohy složily za sedák a překřikujíce nemelodické tuc, tuc spolu počaly hovořit jakýmsi východoslovanským jazykem. „Škoda, že tady není táta, ten by je srovnal,“ povzdychla si Petra a zřejmě chtěla ještě něco říct, ale nebylo jí dáno, neb Pavlínka se probudila, začala nabírat a dožadovat se maminčiny pozornosti.

„Já je srovnám!“ Prohlásil malý Míša a vydal se směrem k sousední lavičce. Pohled na něj byl vpravdě kuriózní, neb vypadal jako zmenšenina pořádně naštvaného mužského, rozhodnutého ochránit svou rodinu třeba za cenu vlastního života. Náš malý hrdina se v mírném bojovném rozkroku zastavil před puberťačkami, dal ruce v bok a po vzoru dávných severoamerických kovbojů procedil skrz zuby: „Heleďte, vy dvě, vzbudily jste mi ségru, tak jestli nepřestanete dělat kravál, půjdete si ji pěkně uspat!“ Na dotvrzení svých slov udělal rychlý pohyb rukou, nečekaně zkušeně sáhl na rámusostroj a snížil úroveň jeho hlukové hladiny nejmíň o padesát decibelů.

„Što ty robíš?“ Nafoukla tváře rudovlasá puberťačka, zakoulela očima a vrátila hlasitost své tuc, tuc mašiny na původní hodnotu.

Její žlutovlasá kamarádka zareagovala poněkud jinak, trhla hlavou dozadu a překvapeně si dala ruku před pusu.

Míša byl však pevně rozhodnutý nedat svou kůži zadarmo, svoji dětskou ručku položil na hřbet ruky rudovlásky, spočívající stále na ovládacím panelu rámusostroje, a ohnul prsty do obloučků asi tak, jako když kočka zatne drápky. „Ay!“ Vyjekla jmenovaná, ucukla s rukou pryč, čehož Míša rychle využil k opětovnému ztišení přístroje. Načež zabodl pevný pohled do rudovlásčiny tváře a prohlásil: „Počkej, až budeš mít svoje mimino a někdo ti ho probudí!“

V tuto chvíli nebylo sice zřejmé, zda východoslovansky mluvící dívky rozumějí víc Míšovým slovům, gestům nebo činům, ale jejich reakce byly naprosto jasné. Rudovláska šokovaná odvahou tak malého prcka ztuhla, oněměla a vypadala jako socha, která si konsternovaně prohlíží hřbet své ruky, ozdobený čtyřmi drobnými růžovými vymáčknutými obloučky. Zato žlutovláska ožila a vypadalo to, že se v ní probudilo zatím ještě dávno dřímající mateřství. Seskočila z opěradla lavičky, vzala do rukou obě prkna na kolečkách a se slovem: „chodimo“ strkala svou kamarádku kamsi pryč. Na závěr se ještě ohlédla a na rozloučenou utrousila: „proměňtě.“

Míša se otočil na podpatku u čerstvě uprázdněné lavičky a hrdě kráčel zpět za maminkou a za ségrou. Petra mu věnovala krátký vděčný pohled, dala mu do ruky balíček špinavých plen s prosbou, aby je odnesl vyhodit do koše a pak ho odeslala na provazy se slovy, že musí dát malé napít. Klučina si chvíli trénoval kondičku na provazových konstrukcích, přitom po očku sledoval, jak máma nakrmila Pavlínku, dala ji zpátky do kočárku, a když malá konečně zase usnula, začala tichoučce telefonovat.

Nakonec si Petra prohrábla své světlé vlasy, mávla na Míšu a gestem mu naznačila, že je čas sníst jogurty a vrátit se domů. Na zpáteční cestě jednou rukou tlačila kočárek, do druhé vzala Míšovu dětskou dlaň, unaveně se usmívala a tiše k němu promluvila: „Míšo, dík, ještěže tě mám, moc jsi mi pomohl. Budeš mít radost, mluvila jsem s tátou, stihli tu práci dodělat o den dřív a dneska večer se nám vrátí domů. Řekla jsem mu, jak sis dokázal zjednat pořádek a on ti vzkazuje, že už se moc těší, až ti osobně jako chlap chlapovi poví, jak je na tebe pyšný.“