Jak jsme s Maruškou poslouchali cizí telefonát

Minulou středu jsme se s Maruškou stavili cestou z práce v cukrárně a nezávazně řešili stav našich domácích příprav na Vánoce. Shodli jsme se, že je to všude stejné, sice se oba těšíme, ale zároveň budeme rádi, až budou za námi.

Maruška si akorát srkla z ozdobného šálku, když v tom se to stalo. Do dveří vstoupily dvě dámy, které vypadaly nemlich jako jedna notoricky známá pohádková postava. Na hlavách měly červené kulichy, oblečené byly do červených bund, zpod nichž jich vykukovaly červené sukně. Usadily se hned u stolku vedle nás, a když odložily svrchní oděv, ukázalo se, že jejich barevnou monotónnost porušují akorát slušivé pletené krémové mikiny.

Maruška odtáhla hrnek od úst, v očích jí zahráli dva čertíci a zeptala se: „Honzo, napadá tě to samé co mě?“

„Jo, Maruško, tady už chybí jenom ten vlk,“ podotkl jsem suše.

„Tohle mi, proboha, nedělej nebo si pobryndám tyhle svoje oblíbené šaty!“ Vyprskla smíchy má krásná společnice, až se hladina lahodné hnědé tekutiny v jejím šálku povážlivě rozvlnila.

Obě Karkulky byly prakticky stejné nejen co do oblečení, ale měly i podobně široké obličeje s drobnými rty a daleko od sebe posazenýma šedýma očima. Rozdíl mezi nimi spočíval pouze ve velikosti, ta větší byla už nějaký čas dospělá, zatímco její dcerce mohly být tak sotva čtyři roky. Velká objednala pro malou jahodový koktejl a pro sebe latté, zatímco malá se zvědavě rozhlížela kolem sebe a vypadala, jakoby s ní šili všichni rarášci.

„Zase se mi nepodařilo přemluvit maminku, aby s námi strávila Štědrý večer,“ povzdychla si Maruška. „Pokaždé se o to snažím, ale ona tvrdí, že chce být sama a nedá si to vymluvit. Tak za ní vyrazíme do Jižních Čech hned ráno na Boží hod a budeme tam až do úterka, abychom se trochu užili. Honzo, teď promiň, musím Frantovi připomenout, že jí slíbil koupit třetího Saturnina, ona tyhle knížky zbožňuje.“ Maruška vytáhla mobil a jala se vyťukávat příslušnou esemesku, zatímco já v duchu obdivoval její maminku, která prý ještě po osmdesátce dokáže číst bez brýlí.

„Teto, já dostanu od Ježíška oplavdovej telefon,“ oslovila znenadání Marušku malá Karkulka, která seskočila ze židle a nenápadně se přesunula až k našemu stolku. Tvářila se pyšně a očka jí jen svítila.

„Jituško!“ Napomenula dívenku její maminka.

Malá krátce pohlédla na svou rodičku, otočila se zpátky na Marušku a opravila se: „Oprrravdový telefon.“ Maminka jen zakoulela očima a vrhla na nás omluvný pohled, abychom se na Jitušku nezlobili, že nás otravuje.

Maruška vrátila mobil to kabelky, usmála se na malou a zeptala se jí: „Tak to seš teda velká slečna, když už potřebuješ telefon.“

„Potfebuju... potřřřebuju, abych se mohla vidět s tatínkem,“ stála si Jituška na svém a obhajovala nutnost vlastnictví toho důmyslného přístroje ve svém věku.

Nicméně Maruška též nehodlala ustoupit ze svých pozic a neznajíc souvislosti jí odpověděla: „Ale vždyť s tatínkem se uvidíš večer.“

„Neuvidím,“ nedala se Jituška. Pak zřejmě zafungovala náhoda, protože z kabelky velké Karkulky se ozvala melodie, která způsobila obrat o sto osmdesát stupňů: „Uvidím! Ne večel... večerrr, ale hned teď!“ Vypískla malá radostně a rychlostí blesku odběhla zpátky k mamince.

Velká Karkulka položila mobil na stolek tak, aby na něj viděly obě dvě. My s Maruškou zahlédli v šikmém úhlu, jak se na jeho displeji objevila tvář nějakého pána, která způsobila, že se Karkulkám doširoka otevřely oči překvapením. Tedy zjevně nečekaný videohovor.

Oba jsme věděli, že není slušné poslouchat cizí hovory, natož je sledovat. Nicméně seděli jsme od sousedního stolku sotva pár metrů, a tak jsme se stali nechtěnými svědky událostí, které se nyní pokusím krátce popsat.

Pán na displeji se ukázal být manželem velké Karkulky, kterou oslovoval Jitko a zároveň tátou malé Karkulky, respektive Jitušky. Mimochodem, jeho oslovovaly táto nebo tati (malá) a Petře, případně miláčku (velká). Vyšlo najevo, že pan Petr pracuje v zahraničí, domů se dostává jen každý druhý víkend a aby se jim všem v mezičase nestýskalo, tak si večer pravidelně volávají přes whatsapp. Pan Petr měl za svými holkami přijet až na Vánoce, ale podařilo se mu získat týden volna navíc, takže bude moct dorazit už tento pátek, tedy pozítří. Z této novinky měl takovou radost, že nedokázal čekat až do večera, zavolal svým holkám hned, jak se to dozvěděl a zastihl je akorát v cukrárně. Tím se nám tedy vysvětlila potřeba vlastního mobilu Jitušky v tak útlém věku, prostě ohledně kontaktů s taťkou nechtěla být vázána na maminku.

Po skončení videohovoru obě Karkulky zjevně zenergičtěly, jakoby najednou chtěly stihnout spoustu věcí, než se jim vrátí jejich Petr. Rychle dopily své nápoje, oblékly si bundy a nasadily kulichy. Ještě než stačily vypadnout z cukrárny, tak se na nás otočila ta velká a pravila: „Promiňte, jestli vás dcerka otravovala, ona už je taková a svýho tátu má strašně ráda.“ Pak spíš tak pro sebe polohlasně dodala: „Jen ještě aby se pořádně naučila říkat to svoje r,“ popadla malou za ruku a společně s ní nám zmizela z očí.

Mlčeli jsme. Oba dva. Dívali jsme se s Maruškou jeden na druhého a ve tvářích nám hrál úsměv nejen z adventní atmosféry a blížících se Vánoc, ale i ze dvou Karkulek a jejich vlka. Pak ale Maruška zvážněla a řekla: „Honzo, nedovedeš si představit, jakou mi dalo práci přesvědčit maminku, aby se s námi naučila telefonovat přes messenger. Jak už je stará, tak se s těmihle technickými vymoženostmi moc nekamarádí a já se bála, že se to snad nenaučí. Pak to ale Franta nějak vymyslel a dal jí na displej ikonu, přes kterou mi zavolá na jedno zmáčknutí. Takže na Štědrý večer si sice vymohla být sama ve své chalupě, ale stejně ho většinu strávíme spolu přes síť.“

Přiznám se otevřeně, že když jsme se poté loučili a opouštěli naše cukrárenské posezení, byli jsme oba naměkko. Přáli jsme všem lidem, aby si nejen v čase předvánočním byli duševně blízcí, i když je od sebe dělí spousta kilometrů, podobně jako Marušku s její maminkou nebo obě červené Karkulky s jejich vlkem Petrem.