Jak jsem zhřešil

„Nesmíš! Nemůžeš si brát to, co ti nepatří!“ Křičelo zoufale moje svědomí. A přitom vědělo, že má jen pramalou šanci přehlušit volání chtíče, který prostupoval celým mým tělem. Očima, rukama, ústy a pak dál dolů.  

Byla oděná jen do lehké tmavomodré košilky, která nedokázala skrýt fantastickou oblost jejích tvarů. Mlčela a snažila tvářit neutrálně, ale já vytušil její lehoučký úsměv.

Zdá se mi to nebo se na mě opravdu usmívá a jemně mi naznačuje, abych se jí zmocnil? Abych ji pomaličku a beze spěchu svlékl z její košilky a pak si užil všech slastí, které mi může nabídnout?

Asi ne. Spiš se mi vysmívá. „Chtěl bys panáčku, ale netroufneš si, viď? Před tebou si můžu být naprosto jistá, ty jsi moula a nikdy se k ničemu neodhodláš.“

Ale možná se mýlím a její úsměv je shovívavý. „Vím, že bys mě chtěl, ani já bych nebyla proti, ale to nesmíme, nejsem tvá, patřím někomu jinému.“

Nevím, jestli se vám taky někdy stalo něco podobného, ale já v tu chvíli bojoval nerovný boj mezi svědomím a chtíčem. Natáhl jsem po ni ruku a zlehoučka se jí dotkl. Neodtáhla se, zůstala klidná, jakoby čekala, jestli se opravdu odvážím a kam až dokážu zajít. Kdyby učinila nějaké jednoznačně vstřícné gesto, kterým by se mi nabídla sama, měl bych to snad lehčí. Mohl bych se vnitřně vymlouvat na toho hada z ráje, jenž svedl Adama s Evou k prvotnímu hříchu. Anebo bych mohl naopak snáze odolat s myšlenkou, že si nezačnu nic s takovou, která se sama podbízí.

Chvilku jsem hladil její tvary přes tmavomodrou košilku, ale pak se mi podařilo opanovat sama sebe a ruku jsem stáhnul zpátky. Manželka se pravděpodobně neobjeví dřív než za hodinu, ale co kdyby se jí na poslední chvíli změnil program. Najde nás tu v hříšném spojení a bude malér. Já budu mít průšvih, že jsem se zmocnil té tmavomodré a ona bude zklamaná, že jsem byl něčeho takového vůbec schopný.

Už během následujících pár minut mi osud ukázal holou pravdu a já si děkoval, že jsem se od té tmavomodré nenechal svést. V zámku zarachotil klíč a ve dveřích se objevila moje manželka. Pohlédla na mě a na tu tmavomodrou, rázem jí bylo vše jasné. Ženy holt vědí a my muži před nimi dokážeme cosi utajit jen stěží. Zvlášť, když jde o touhu, o vášeň a o hřích.

Manželka s úsměvem uchopila tmavomodrou fidorku, jedním šikovným hmatem ji zbavila obalu a nekompromisně ji rozlomila napůl. Rozdělila se se mnou v tom sladkém mléčno-čokoládovém hříchu, přestože já tu svou snědl už dávno předtím.