Jak jsem to strčil do špatné dírky

Uplynulo sotva čtrnáct dní od faux pas, při kterém se mi nepodařilo zasunout, a teď jsem se pro změnu trefil do nesprávné dírky. Prostě průšvih, kaju se a je mi jasné, že bych se nad sebou měl vážně zamyslet.  

Tentokrát to začalo v pátek telefonickou objednávkou nového wifi modemu pro náš domácí internet. Zbystřil jsem poté, co mi prodávající sdělil, že zboží nemůže poslat jinak než klasickou poštou. S tou mám rozporuplné zkušenosti, a tak jsem čekal, čím mě tentokrát překvapí. Nezklamala. Tedy ani ne tak pošta jako taková jako sám pošťák. Osobně poštovní doručovatel.

„Píp,“ ozvala se mi esemeska v sobotu celkem dost brzo ráno: „Dnes vám bude doručena zásilka číslo blablabla, pro bližší informace zavolejte na telefon 789 a tak dál.“

Napřed bylo obsazeno. Při dalším pokusu se asi po pátém zazvonění ozvalo ženským hlasem: „Prosím?!?“ Z toho jediného slůvka čišelo vší silou potlačované naštvání. Odrecitoval jsem té dámě, že čekám od pošty zásilku, přišla mi esemeska, že mám volat a že tedy volám. Chvilku bylo slyšet jen zlověstné ticho a já marně dumal, proč se ta dáma zlobí, jestli se špatně vyspala nebo jí zákazník přede mnou řekl do telefonu něco nemístně ošklivého.

Konečně promluvila: „Manžel je pošťák. Odjel s autem plným balíků a zapomněl si doma telefon. Služební telefon!“ Poslední dvě slova zvlášť zdůraznila. Bylo mi jasné, že zpřesnění času dodávky s touhle paní nevyřeším a došlo mi, proč se zlobí. Nejspíš jsem desátý nebo možná už dvacátý, kdo ji v tuhle brzkou sobotní ranní hodinu nejdřív probudil z příjemného dospávání. Pak vyrušil od sprchování a nakonec nenechal ani v klidu nasnídat. Ano, ona ví, že my volající za to nemůžeme, proto se na nás na jednoho každého snaží být klidná a neposlat nás do háje rovnou z první. Daří se jí to a je obdivuhodné, že téměř není poznat, jak je čím dál tím naštvanější. Ale...? Ale...! Jen počkej, můj milej, až to všechno rozvezeš a vrátíš se domů. Nepřej si vědět, jak ode mě to buzení, to rušení ve sprše a při snídani schytáš! Za všechny naráz, rozumíš?

No nic, s paní pošťákovou jsem se rozloučil tím nejjemnějším způsobem, jakého jsem byl schopen. Zároveň jsem pocítil notnou dávku chlapské solidárnosti s jejím mužem. Ano, nechtěl bych být v jeho kůži, až rozveze zásilky, celý utahaný se vrátí domů a ta jeho mu to pěkně spočítá. Na dveře jsem nalepil patřičnou ceduli, odjel se Soňou na nákup a po návratu převzal ten modem od souseda, kam pošťáka můj nádveřní papírek nasměroval. Prý byl zamlklý a dost pospíchal, asi tušil, co ho doma čeká.

Odpoledne jsem ten zázrak vybalil z krabice. Na rozdíl od starého nudně bílého byl elegantně černý, místo blikacích světýlek vybavený displejem a navíc prý chytrý. Zarazil jsem se. Víte, tahle moderní technika je na mě už tak dost složitá, a když se potkám s nějakým chytrým přístrojem, jímá mě respekt, ne-li hrůza.

Inu, „snad se spolu nějak domluvíme,“ zahovořil jsem k té krabičce, připojil ji do zásuvky a do jedné z dírek na zadní straně zastrčil telefonní kabel. Displej se tlumeně rozzářil a přístroj mě poprosil o chvilku strpení. „Hm, přemýšlí,“ ocenil jsem jeho moudré konání. Dumal celkem dlouho a po několika minutách napětí mě obdařil strohým sdělením: „Internet není k dispozici, volejte 800 bla bla.“

„Si tam zavolej sám, když seš tak chytrej,“ odsekl jsem nevrle. A to jsem neměl, mašinka se urazila a já musel volat sám. Tohle asi znáte: „Chcete-li si koupit telefon, stiskněte jedničku, chcete-li si koupit zlatý hodinky s vodotryskem, stiskněte dvojku,“ řešení problémů bylo až poslední. No, tak jsem mačkal různá čísla, až se nakonec spustilo automatické testování, které nic nezjistilo a skončilo oznámením, že mi do několika hodin přijde esemaska. Inu, řekněte sami, neměl jsem pravdu, když jsem tomu chytrákovi vmetl do očí, vlastně do displeje, že zrovna tohle by určitě dokázal sám?

„Dobrý den, neruším vás, máte chvilku?“ Ejhle člověk! Ecce homo! Touto veskrze vlídnou větou mě uvítal pan technik, který mi sám od sebe zavolal. Zjevně měl zrovna sobotní službu a na jeho stole skončil po všem tom strojovém telefonování a automatickém testování můj problém.

Byl jsem překvapený. Mile překvapený, že můžu mluvit s někým, kdo mi rozumí. A tak jsem tomu člověku na druhé straně zopakoval, jak jsem tu chytrou černou krabičku vyměnil za původní hloupou bílou, připojil do zásuvky a k telefonnímu kabelu, a jakého zklamání jsem se od ní dočkal.

„Do jaké zdířky jste zapojil ten telefonní kabel?“ Zeptal se mě technik.

„Dolů do červené, do ostatních nepasuje,“ odpověděl jsem mu bezelstně.

„Hm, aha,“ prohlásil ten vlídný pán a já i na tu dálku vytušil jeho shovívavý úsměv. „Musíte to strčit o kousíček vejš do šedé. Jsou si podobné a lidi si je často pletou.“

Inu, co vám mám vykládat, kabel jsem šoupnul do šedé dírky, chytrá krabička spokojeně zamrkala displejem a já panu technikovi hezky poděkoval za radu. A strašně jsem se styděl. Před tím člověkem, jakej jsem hlupák, že jsem si nedokázal pořádně přečíst návod a zvoral tak jednoduchou věc. Bylo mi trapně před sebou samotným, před celým světem a před mou Soňou, že jsem dva týdny zpátky nedokázal zasunout ťuflík ve sprchové baterii (zde) a teď pro změnu strčit drát do správné dírky.

Nicméně mám obrovské štěstí. Kliku jako hrom, že žiju tady u nás mezi samými shovívavými lidmi, kteří všechny ty moje trapné přehmaty tolerují, nenadávají mi a maximálně se se mnou nad nimi zvesela zasmějou.

Úplně nakonec jsem si ještě jednou vzpomněl na toho pošťáka, co si doma zapomněl služební telefon a na jeho manželku, která za něj musela přijmout bůhvíkolik hovorů. Byla pořádně naštvaná, i když to na sobě nechtěla nechat znát. Snad časem vychladla, odpustila mu to ranní buzení a vyrušování ze sprchy i od snídaně. Možná byla dokonce natolik tolerantní, že mu dovolila, aby si ji večer udobřil. Jenomže pak mě napadlo, proboha, snad si to u ní ten poštovní človíček definitivně nezvoral taky nějakým faux pas s dírkami a se zasouváním.