Jak jsem prošvihnul technickou

Kdysi jsem na technickou kontrolu auta jezdíval sám. Jakmile vozidlo přišlo trochu do let, býval jsem pravidelně vyhozen, například s tím, že mi na nejbližším železničním přejezdu vypadne motor, že mám moc volný volant a podobně.

Inu, nedalo se nic dělat, abych se těmto nepříjemnostem vyhnul, začal jsem si technickou nechat dělat jako službu od autoservisů. A rázem bylo po starostech, to víte, správný servisman se nedá tak snadno obalamutit jako nějaký trouba, který si tam to auto přiveze sám.

„Dobrý den,“ volával jsem do svého oblíbeného servisu v malé vesničce kousek od nás. „Potřeboval bych od vás nechat udělat technickou. Jo, a když už je ten podzim, tak taky rovnou přezout.“

„Moment,“ ozval se servisman a já přímo slyšel, jak si otřel ruce do montérek, naslinil prst a zalistoval v notesu. „No, můžete přijet přespříští týden, vyberte si, kdy se vám to hodí.“ Pak už to šlo jako na drátkách, příslušný den jsem tam ráno dorazil, kluci ze servisu všechno zařídili, já si plechového miláčka odpoledne vyzvedl a občas poněkud zaúpěl nad cenou. Holt před samotnou technickou je potřeba tu a tam něco opravit, aby bylo všechno v cajku. Takhle jsem to se svou stařičkou fábií praktikoval už pěknou řádku let.

***

Nejinak tomu bylo i letos. Koncem září jsem mrknul do velkého techničáku, zjistil, že mi technická končí za tři neděle a je tudíž nejvyšší čas začít jednat.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem do telefonu tentokrát maličko překvapeně. Na druhé straně se totiž ozval příjemný ženský hlas a já nabyl dojmu, že v rámci emancipace začaly opravovat auta i dámy. Inu, proč ne. A sjednal jsem si rande, vlastně pardon, návštěvu servisu na minulý čtvrtek. Pěkně na ráno, abych to v pohodě stihnul do práce a stačil si dát kafe, než začne každodenní šrumec.

V servisu mi málem spadla brada, místo servismanky mě přivítala dáma s velkým D. Černočervený kostým, lodičky, vysoká, pas štíhlý jako vosa, černé dlouhé vlasy a úsměv na tváři. Věk jsem jí tipnul maximálně na pětatřicet, spíš míň.

„Vydržte chvilku, prosím, než mi naběhne počítač.“

Po delším hrkání se jí na ploše monitoru objevil obrázek roztomilého dítka.

„Jé, vy máte krásnou dcerku,“ zíral jsem na dámu a nevěděl co říct, a tak jsem zkusil nevinný slaboduchý kompliment.

„Ale kdepak, to je vnučka,“ prohlásila pyšně dáma s velkým D.

No a já šel málem do kolen. Co na to říct? Nakonec ze mě vypadlo: „Vy už máte vnučku, to přece není možné.“

Dáma potěšeně odpověděla, že má tři děti, nejmladší je syn a ten už má dva svoje potomky. Jenomže pak koukla do mého techničáku a s daleko menším potěšením mě ujistila, že jsem prošvihnul termín. Na tu kontrolu sice klidně pojede se mnou, ale odřídit si to tam musím sám.

No zkrátka jsem se doma o řádek překouknul a teď mi bylo trapně, před dámou s velkým D jsem uříznul ostudu jak noha. Cosi jsem blekotal, že se mi to ještě nestalo, že jako co teď s tím, když musím do práce a nemůžu čekat, než to jejich hoši nachystají na kontrolu.

Musel jsem vypadat dost žalostně a dámě s velkým D se nade mnou ustrnulo srdce: „Nu, víte co? Nechte nám to tady, naši kluci vám to přezují a připraví. V pátek na technické nejezdíme, tak jestli se vám to hodí, v pondělí ráno pro vás zajedu do Nehvizd, abyste sem nemusel autobusem. Vy mě odvezete do Lysé na STK, pojedete vlakem do práce a zpátky do servisu vám to už hodím sama, abyste si to mohl večer vyzvednout.“ A mně spadnul kámen ze srdce, jestli jste minulý čtvrtek před osmou slyšeli pořádnou žuchu, tak to byl on.

Jak řekla, tak se i stalo, akorát do toho servisu jsem jel autobusem, bylo mi trapné, aby pro mě kvůli mé chybě musela jezdit až domů. Do Lysé jsou objížďky, ale já měl kliku, dáma s velkým D mi poradila pár mazáckých zkratek a byli jsme tam cobydup. Asi stokrát jsem jí poděkoval, dostal ujištění, že mi zavolá, jak to dopadlo a pak jsem se odebral na vlak. 

***

Technické závady se dělí do třech kategorií. Lehké, se kterými se klidně může jezdit dál. Pak jsou vážné, to vám dají techničák, tuším, na třicet dní a, člověče, dej si to do pořádku, my ti to pak znovu zkontrolujeme. A nejhorším se říká nebezpečné, za ty vás bez pardonu vyrazí, pěkně si odnes svoje autíčko třeba na zádech. Nebo vás možná nechají dojet do nejbližšího servisu, to už si nepamatuju.

Když mi dřív vozili auto na kontrolu kluci servisáci, vždycky jsem pak v protokolu našel pár lehkých závad. Jako třeba lišej z parkovišť u supermarketů, nějaká ta koroze v růžku u dveří a kdovíco ještě. Ne tak tentokrát, když byla s mým autem na kontrole dáma s velkým D, všechny kolonky o závadách byly proškrtané. Chvilku jsem nad tím dumal a pak mi to došlo. Dělat problémy takové dámě na technické kontrole by nebylo pouhým neomluvitelným hulvátstvím, to už by přímo zavánělo sexuálním obtěžováním. Techničtí kontroloři jsou přece taky chlapi, a tak je něco takového nemůže ani ve snu napadnout.

Takže vážení pánové, až budete potřebovat technickou kontrolu svého auta, zajeďte do toho servisu, kde jsem byl minulý týden. Jeho jméno vám sice nemůžu prozradit, abych nedělal reklamu, ale najdete ho snadno podle té dámy s velkým D. Usměvavou tvář má lemovanou vlasy havraní barvy a nejmíň o deset let nevypadá na to, že už je dvojnásobnou babičkou.