Dušičkové zamyšlení

Ráno přineslo šedou zataženou oblohu a drobný déšť, prostě to správné dušičkové počasí. Přesně takové, jež nám přináší krásné vzpomínky na naše blízké, kteří už nejsou mezi námi.

Na své prarodiče z otcovy strany si pamatuji jen z útlého dětství. Obývali nevelký byteček v pražských Vršovicích, kousek pod poštou hned naproti stadionu Bohemky. Když jsem byl jako malý školáček nemocný, rodiče mě občas předávali do péče babičky Fanynky. Skromná a tichá bytůstka, natolik tolerantní, že jí nevadilo, když jsem jejich obydlí „vyzdobil“ svými neumělými dětskými výtvory. Stonával jsem na gauči v kuchyňce, aby mě měla na očích při vaření. Za sebou jsem měl zeď pokrytou bílými obkladačkami, a pokud jsem zrovna nemaloval, opatřoval jsem jednotlivé dlaždičky obtisky s obrázky zvířat a rostlin.

Babička Františka zemřela uprostřed práce tak, jak by si asi přál mnohý z nás. V jednu chvíli dala králíka na pekáči do trouby, ve druhou si sedla do křesla, protože se jí zatočila hlava, a pak už jen v míru a pokoji odešla na druhý břeh.

Dědeček Vilém byl odborníkem v národopisectví, kterému zasvětil podstatnou část svého života. Pravda, byl možná trochu panovačný, ale s dětmi to uměl. Vzpomínám na nejeden rodinný sedánek, kdy jsme namačkáni do jejich obýváku s mými rodiči, strýčkem, tetičkou a jejich dětmi poslouchali jeho vyprávění. Jednou strašidelné, až nám malým dětem běhal mráz po zádech, podruhé dobrodružné, že jsme se cítili jako objevitelé či dobyvatelé, potřetí pohádkové, převtělující nás do rolí princů a princezen.

Osud nepřipravil dědečkovi Vilémovi jednoducho cestu z tohoto světa. Posledních několik roků svého života strávil na lůžku ochrnutý na polovinu těla.

Dědečka z maminčiny strany jsem nezažil, avšak o to víc jsem měl rád babičku Annu Marii. Žila na venkově v Posázaví, já u ní strávil několik předškolních let a poté mnoho školních prázdnin. Odpusťte mi ten vzletný obrat, ale jsem přesvědčený o tom, že je-li ve mně špetka něčeho dobrého, pak to mám především od ní. To ona mě naučila lásce k lidem a zvířatům. Dala mi víru, i když ne tu v Boha, jak by si byla představovala, ale tu v přírodu, poznanou i doposud nepoznanou. A víru ve věčnou spravedlnost.

Ani babička Anička to neměla na sklonku svých dnů snadné, nicméně byla silná. Odolávala zákeřné nemoci tak dlouho, jak jen to bylo možné.

Odpoledne dušičkový déšť ustal a na pár chvil vykouklo slunko, symbol přítomnosti. Člověk by neměl dlít v myšlenkách jen s těmi, kteří tu už nejsou, měl by je věnovat i svým blízkým. Nejužší rodině, příbuzným, přátelům a známým, ale třeba i těm, se kterými se jen kdy letmo setkal. Měl by se zeptat sám sebe, zda jsou šťastní, a pokud nejsou, měl by je pohladit, poslat jim střípek štěstí alespoň myšlenkou. A zamyslet se nad tím, co pro ně může učinit, aby jim pomohl či aby je alespoň potěšil.

V noci má přijít silný vítr, který lze s trochou nadsázky označit za symbol budoucnosti. Budiž tedy symbolickým předělem mezi dnem zasvěceným vzpomínkám a dobou příští. Věnujme tedy pár myšlenek i potomkům našich potomků, kteří dnes mezi námi ještě nejsou. Popřejme i jim, ať jsou ve svých životech šťastní a spokojení, a sami žijme tak, abychom jim to neudělali příliš obtížné.