Dobré prodavačky ještě žijí

Je příjemné, když člověk v dnešní době narazí na někoho, kdo má nejen ze své povahy dobrou náladu, ale zároveň je i fachmanem v řemesle. To si pak navzdory nepříznivým okolnostem rázem uvědomíte, že to s námi ještě není tak zlé.  

Klasické sobotní dopoledne u nás znamená výpravu na týdenní nákup do nedalekých Čelákovic. Vylezu z auta, vycvaknu vozík z řady, vjedu do krámu a hned kouknu k pultu s krájenými uzeninami, jestli tam není fronta. Když je, naberu napřed pečivo, když není, zarejduju rovnou tam. Tentokrát fronta žádná a za pultem mladá selka. Blonďatá plnoštíhlá holčina s širokým obličejem a usmívajícíma se, daleko od sebe posazenýma očima mě hned uvítá slovy: „Dobrý den, co si budete přát?“

„Dvě ostravské nožky, prosím,“ odpovím dle seznamu, připraveného manželkou. Mimochodem, všimli jste si, že ostravské klobásy chutnají stejně dobře, i když si je nekoupíte zrovna v Ostravě, ale kdekoli jinde v naší zemi? A že jsou jednou z mála věcí, která si zachovala svou tradiční chuť a kvalitu z dřívějška?

Selka naváží tu ostravskou pochoutku a pídí se po mém dalším přání. Přes zamžené brýle vybírám šunku a jedna mi padne do oka: „Patnáct od kosti, když budete tak laskavá, ta dneska vypadá moc pěkně.“

„Však jsem ji taky krájela ručně,“ pochlubí se selka. „Ostatní holky ji sice berou strojkem, ale já jedině rukama nožem, jak je to u takového typu šunky správné,“ odpoví a já, ač netuším, jakým způsobem je ten či onen druh šunky potřeba krájet, rázem poznávám, že tahle mladá dáma si označení selka zaslouží nejen svým vzhledem.

Potom se selka přímo přede mnou natáhne do pultu pro tu šunku, až je jí na moment vidět za... ale ne, kdepak za výstřih, na co vy taky hned nemyslíte. Za roušku na tváře. Jsou celé zarudlé a upocené, a to je teprve dopoledne, k večeru to musí být ještě horší. „Koukám, že vás ta rouška pěkně potrápila,“ neodpustím si všetečnou poznámku. Selka se napřímí, hodí šunku na váhu, naskočí prakticky přesně sto padesát gramů a já si pomyslím cosi o dobrém odhadu.

„Však jsem si musela zvyknout, když si pořádně namažu obličej krémem, tak mi to tolik nevadí, hlavně ať vám chutná to moje zboží,“ zamluví selka moje slova, všechno to nandá do pytlíku, nalepí cenovku, rozloučíme se, popřejeme hezký den a ona se odspěchá věnovat dalšímu zákazníkovi.

***

„Honzo, kam vyrážíš?“ Ptá se mě odpoledne soused, když mě potká u otevřené garáže.

„Jen se na ten auťák, podívej, Pavle, poznáš to sám,“ odpovím neurčitě.

„Myčka?“

„Jasně.“

Po jezdění v nasolené břečce předchozích dní vypadá auto jako plechový čuník, až jsem se za něj dopoledne v těch Čelákovicích styděl. Nyní to tedy otočím směr Praha a u jednotlivých benzinek s nelibostí zjišťuji, že stejný nápad dostali snad všichni. Až po chvíli se mi podaří u jedné zastrčené pumpy ve vedlejší ulici objevit myčku bez dlouhé fronty čekajících vozidel.

„Mytí, prosím,“ odpovím na dotaz co bych si přál mladé dívce za kasou. Tentokrát žádná selka, ale pekelnice. Štíhlá jak proutek, celá v černém, dlouhé rovné vlasy jako uhel, tmavé oči, ve kterých doutná oheň a na ústech černá rouška s obrázkem blesku a názvem australské hardrockové skupiny AC/DC. Napadá mě, jak jsou doutnající oči společně s tím bleskem nebezpečné v bezprostřední blízkosti pohonných hmot a uznale pokývám hlavou nad jejím rockerským stylem.

S výběrem programu mytí mívám vždycky trochu problém, nechce se mi brát to nejlevnější, abych toho svého plechového miláčka na čtyřech kolech neodbyl, ale to na opačném konci nabídky mi připadá předražené. Koukám tedy na ceduli s typy mytí a pekelnice na mě tu nerozhodnost pozná. „Jestli je támhleto auto vaše,“ pohodí hlavou směrem ven ke vratům do myčky k mé letité fábii, „tak jste snad musel projet solným dolem. Určitě dejte vosk, ale to nejdražší mytí neberte, to je jen taková finta na diváky.“

„Budete si přát ještě něco, pane?“ Vyřkne pekelnice otázku hlubokým podmanivým hlasem, z doutnajícího ohně v očích jí vyšlehne pár temně rudých plamínků a z blesků na roušce odlétnou jiskry. Zapudím první myšlenku, zavrhnu odpověď „vás“ a řeknu si o kafe. Černé, silné jak samo peklo, bez mléka a bez cukru. Rozloučíme se pevným pohledem z očí do očí, jsem rád, že uhraju remízu a s kelímkem kávy se vracím ke svému vozu.

Uvnitř myčky pozoruji rotující smetáky a stékající kapky na oknech, a přitom přemýšlím. Ráno jsem snad kvůli aktuálnímu vývoji situace v naší zemi moc dobrou náladu neměl. Kdybych se jak v krámě dopoledne, tak i na benzince teď odpoledne srazil s nějakými dvěma protivnými slepicemi, které pomalu ani nevědí, co prodávají, měl bych teď náladu na bodu mrazu. 

Potkal jsem však selku a pekelnici, dvě ženy, které pojilo snad jen jejich mládí a povolání prodavaček, v ostatním byly naprosto odlišné. Obě byly vstřícné k zákazníkům, i když každá úplně jiným způsobem a obě věděly, o čem je jejich řemeslo. Spravily mi náladu a dodaly jistotu, že s takovými obyčejnými lidmi, jako jsou tyhle dvě, tu patálii dnešní doby zvládneme. Asi to ještě nějaký čas potrvá, selka si bude muset začít mazat krém místo pod roušku pod respirátor, pekelnice bude shánět nějaký černý s rockovým motivem. Avšak nakonec to díky lidem s přístupem těchhle dvou mladých dam celé dobře dopadne.