Co dokáže jeden pes v rozpálené tramvaji

Centrum Prahy, páteční odpoledne, teploměr šplhá k pětatřiceti stupňům. Tramvaj číslo devět se líně proplétá ucpanými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.  

Trojsedačka. Na samostatném místě sedí mladá pěstěná žena s dlouhými vlasy, která si zakládá na své kráse. V jedné štíhlé ručce drží mobil přepnutý na selfíčka a používá ho jako zrcátko. Druhou štíhlou ručkou si krášlí obličej, který je už beztak natolik nalíčený, že působí uměle. Je vzpřímená, jakoby měla místo páteře pravítko, takže celkový výsledek trochu připomíná pradávnou porcelánovou panenku.

Naproti porcelánové sedí na místě do uličky asi devítiletá dívka. Na kolenou má zcela nemoderně otevřenou klasickou knížku a navzdory nesnesitelnému vedru dychtivě hltá její obsah. Nedá mi to, musím se podívat, jakáže literatura je dneska mezi mládeží in. Nenápadně se kouknu od své tyče, která mi poskytuje oporu a zírám s příjemným překvapením. Kocour Modroočko od Josefa Koláře, jedna z knížek mého mládí. Dokonce nějaké staré vydání se zažloutlými ohmatanými listy.

Vedle dívky přímo naproti porcelánové spočívá zralá dáma a marně se snaží bojovat s vedrem. Sice se usmívá, ale ztěžka dýchá, má zpocené čelo a na klíně tašku, ze které se ozve tiché zoufalé zavytí. „Zuzanko, je ti taky horko, viď?“ Dáma vytáhne z tašky hrubosrstého jezevčíka se zavázanou přední tlapkou a posadí si ho na svůj rozložitý klín: „Musíš vydržet, ještě pár stanic a budeme doma.“

Porcelánová pohlédne úkosem na zvíře, odfrkne si, trochu se odtáhne, odloží pudřenku a začne se činit s nápadně rudou rtěnkou. Psi zřejmě nemají v jejím perfektním umělém světě co dělat.

Dáma si otře čelo a věnuje porcelánové omluvný pohled: „Nebojte se, ta vám neublíží.“ A pro jistotu pevně přidrží Zuzančino vodítko. Zuzanka téměř neslyšně zavrčí a odvrátí hlavu od porcelánové. Dýchá krátce s vyplazeným jazykem.

Mladičká čtenářka odloží knížku a útrpně se podívá na jezevčíka: „Chudinko, co se ti stalo?“

„Před pár dny si v parku zabodla do tlapky střep z lahve, kterou tam rozbili nějací chuligáni a v tom horku se jí to zanítilo. Jedeme od veterináře, pořádně jí to vyčistil a dal injekci, zaplaťpánbůh prý to bude dobré.“

„Můžu si ji pohladit? My máme doma podobnou, akorát má hladkou srst a jmenuje se Nela. Za měsíc bude mít štěňata.“
 
Dáma se zjevným potěšením zapomene na horko a celá pookřeje, snad se jí začne i líp dýchat. Usměje se na dívčinu, souhlasně kývne, zamrká očima a trochu povolí vodítko.

V tu ránu celkem poklidná nijak výjimečná scénka nabere na nečekaných obrátkách.

Dívka se otočí k Zuzance a opatrně ji začne hladit na hlavě. Fenka zřejmě vycítí spřízněnou duši, postaví se na klíně paničky na své tři zdravé nohy, natáhne se k dívce a snaží se jí olízat jazykem obličej. Vůbec bych se nedivil, kdyby jako vnímavý tvor usoudila, že dívka potřebuje v tom horku trochu ochladit.

„Zuzko, to nesmíš,“ ozve se dáma a chystá se fenku přitáhnout zpátky.

„Nechte ji, mně to nevadí, jsem na to zvyklá,“ brání Zuzanku dívka.

Dáma moment váhá a pak v její mysli zvítězí láska ke zvířatům nad společenskými regulemi v tramvaji a vodítko nechá povolené.

Dívka se nakloní blíž k Zuzance a ta to pochopí jako výzvu k pořádnému umytí jejího obličeje. Pustí se tudíž s vervou do práce, až zapomene na svou bolavou tlapku.

V tu chvíli tramvaj dlouze zazvoní a prudce zabrzdí, možná jí vběhl do cesty nějaký vedrem zmámený turista.

Dáma popojede na sedačce směrem k porcelánové, Zuzanka se na třech nohách neudrží na jejím klíně, překulí se na bok a zůstane zaklíněná mezi čtyřmi koleny.

„Ježíšmarjá psí chlupy, ženská, copak si nemůžete dát pozor!“ Vykřikne vztekle porcelánová.

Dáma se lekne, podebere Zuzanku rukama, chce si ji přitáhnout k sobě, ale v tom tramvaj cukne znovu.

Zuzanka instinktivně mávne ocasem a trefí se porcelánové do ruky s rtěnkou. Porcelánová jen vyjekne a jak chce rychle ucuknout, vykouzlí si dlouhou zahnutou rudou šmouhu na tváři. Vykřikne naprosto nedámský a rozhodně nepublikovatelný výraz, vyletí ze své sedačky a proklestí se davem na druhý konec tramvaje.

Dívka s dámou ztuhnou, Zuzanka zaštěká a zavrčí směrem za porcelánovou.

V tu chvíli nastoupí na scénu moje maličkost. Kouknu se na své bílé tričko, které dostalo přímý zásah tasenou rtěnkou a zdobí ho asi dvaceticentimetrová rudá čára.

Jako první mi v mysli prolétne otázka, jak tohle vysvětlím doma. Pak mi dojde absurdnost celé situace, zhroutím se na sedačku po porcelánové a zcela nespolečensky se nahlas rozchechtám.

Dáma s dívkou se napřed podívají jedna na druhou, pak na mě a horko nehorko, rozesmějou se taky. Zní to jako zvonkohra, maličký zvoneček s vysokým tónem doprovází větší o něco hlouběji posazený. Protřu si oči uslzené od smíchu a podívám se na Zuzanku. Už zase v klidu spočívá na klíně své paničky, zběsile vrtí ocasem a jestli mě v tom vedru nešálí zrak, tak se po svém psím způsobu směje s námi.