Chladná milenka

Svůdně se zavlnila, přibližovala se ke mně víc a víc. Byl jsem celý natěšený, nemohl jsem se dočkat jejích doteků. Vztáhl jsem ruku po jejím štíhlém těle, abych ji poprvé pohladil. Její jemná sametová pleť byla však studená, jakoby přišla z jiného světa...

Všechno začalo v jednom větrném letním období. Přímo naproti nám se přistěhovali noví sousedé a na podbití pod střechu svého domku si pověsili tři velká chřestidla. Jedno kovové, druhé bambusové a třetí z nějakého jiného dřeva, všechna dohromady pak zvučela zvláštní tak trochu exotickou symfonií. Což o to, člověku by to až tak nevadilo, nebýt série několika horkých nocí, provázených silným větrem. Chřestidla přebývala kousíček od oken naší ložnice a jejich hudební produkce byla tak výrazná, že nám nedala spát.

Inu, co s tím? Hulákat na někoho přes plot, aby si ty krámy strčil někam, by s největší pravděpodobností nemělo smysl. A tak jsme se s manželkou rozhodli pro diplomatické řešení a jednoho večera jsme vyzbrojeni lahví červeného vína zazvonili u jejich dveří. Jakože se jdeme seznámit. Otevřela nám paní, která by nebyla vcelku ničím výjimečná až na jednu drobnost, byla dočista holohlavá. Říkejme jí třeba Zdena. O jé, zalekl jsem se zprvu a v duchu ji politoval, že zřejmě svedla boj se zákeřnou nemocí, jejíž jméno je neradno vyslovovat. Naštěstí jsem se mýlil, později sama od sebe přiznala, že je to tak pro ni nepříjemnější a nejpohodlnější.

Avšak nepředbíhejme, paní nás srdečně pozvala dál se slovy, že mají zrovna malé děti u babičky, takže se sousedská návštěva hodí, a že jde hned vzbudit manžela, který je čerstvě po šichtě. Naše protesty nebyly nic platné, pán, pro naše účely Zdeněk, byl za chvilku dole. Mimochodem, byl též holohlavý, ale u chlapů je to dnes jaksi normální. Nicméně asi nepochybujete o tom, jakouže přezdívku si tenhle pár od nás vysloužil.

Lidičky to byli moc milí a přátelští, za chvilku jsme znali celý jejich dům, láhev byla vypitá a otázka chřestidel vyřešená jen tak mimoděk mezi řečí. Noc byla ještě mladá, bydleli jsme od sebe pár kroků, a tak bylo docela přirozené zajít se podívat pro změnu k nám. Scénář se opakoval, milé povídání, procházka po domě a likvidace další lahvinky dobrého vína.

„Teď se zas musíme vrátit k nám,“ trvala na svém Zdena, když už jsme chtěli jít spát „máme tam ještě jednoho člena rodiny, kterého jsme vám dosud nepředstavili.“ Už tak jsme byli dost veselí, cestou jsme trochu dováděli s klíči, nenápadně podstrčíce Zdenkovi ty naše, aby se s nimi snažil otevřít jejich dům. Nu, snad jsme přitom žertování nikoho dalšího nevzbudili.

Nové pitivo bylo na stole, jenže zbývající člen rodiny nebyl najednou k nalezení. „Tak kdepak ji máme, dívenku naši drahou?“ Ptala se Zdena spíš sama sebe, chvíli pátrala, a aby ji nakonec našla schovanou za ledničkou. Potvůrku krajtu královskou. „Nechcete si ji pohladit, má jenom metr a neublíží vám.“

Ne že bych měl vyloženě odpor k hadům, ale za střízliva bych to byl asi neudělal. Takhle však byla moje zvědavost silnější než já a odměnila mě příjemným překvapením. Kdo by čekal, že hadi jsou slizcí, vlhcí a na dotek odporní, hluboce by se mýlil. Byla sametově hebká, a jakmile ucítila teplo mé ruky, začala se okolo ní přítulně ovíjet. Jenže byla pro člověka, zvyklého na přímý kontakt s obyčejnými psy a kočkami nepřirozeně studená. A tak jsem ji po krátké chvilce vrátil majitelce se slovy, že tahle milenka je na mě trochu chladná.

Chřestidla druhého dne zmizela a my měli radost, že jsme si našli nové přátele. Osud nám však bohužel nepřál, párkrát jsme se ještě viděli, ale pak se jim pokazilo manželství. Nejprve se uzavřeli do sebe, po čase prodali dům a odstěhovali se bůhví kam, každý jinam. A koho teď obšťastňuje svým sametovým chladem studená milenka, to už se asi nikdo z nás nedozví.